 |
1.3 Vědecké poznání a jeho struktura
|
|
|
|
1. 3 Vě decké pozná ní a jeho struktura
Neví m-li, ž e neví m, není ž á dná nadě je, ž e bych mohl tento stav jaký mkoli zá mě rný m způ sobem změ nit. Ví m-li, ž e neví m, ví m zá roveň, ž e bych mohl č i mě l vě dě t a mohu zač í t hledat cosi, co změ ní mů j stav na vě dě ní vě dě ní. Toto cosi, co odstraň uje ú jmu v bytí (neboli ř eš í existenciá lní ú kornou situaci) nazvě me informací: stav vě doucí ho nevě dě ní je tedy charakterizová n vě domí m nedostatku informace. Toto vě domí není na hledají cí m nezá vislé: je to jeho vý kon, obsah, aktivita. Je tedy hledá ní a nalé zá ní informace př í padem obecně jš í situace: situace aktivity, vý konu, intence. Nechť aktivita pro ná s znamená jaké koli smě ř ová ní (vektor), popsatelné dvě ma konci: konec " od ně hož " nazvě me subjektem,, konec " k ně muž " pak objektem.
Aktivity pozná vací patř í mezi aktivity identifikač ní: př i pozná vá ní dochá zí k identifikaci, ztotož ně ní subjektu a objektu pozná vací aktivity (pozná vají cí ho a pozná vané ho). K identifikaci subjektu a objektu ovš em dochá zí i př i jiný ch typech aktivit, proto nazvě me pozná ní (př i ně mž je subjekt aktivity informová n, neboli poznané je v pozná vají cí m) identifikací gnoseologickou.
Př í kladem identifikace inversní k pozná ní je chtě ní neboli identifikace voluntá rní, př i ní ž je naopak chtě jí cí ztotož ně n v chtě né m. V bě ž né m pozná ní vž dy ví ce č i mé ně intervenuje identifikace voluntá rní, má pak povahu např. př edpojatostí, př edsudků, nebo př edem zamý š lený ch ř eš ení. Eliminace tě chto voluntá rní ch identifikací je proto dů lež itou souč á stí vě decky pravdivé ho pozná ní: hledá me totiž, jak vě ci jsou, nikoli, jak bychom je chtě li mí t.
Př edchozí diagramy modelují pozná ní vš eobecně, kaž dé pozná ní. Jak již ř eč eno pozná ní vě decké (a filosofické ) musí naví c umož nit " pozná ní pozná ní ": ve vě dě je tř eba vě dě t jak, proč a do jaké mí ry ně co ví me (musí me zná t ony zmí ně né dů vody(a př edpoklady) pozná ní ).
|
|
|
Př echod z nevě dě ní k vě dě ní je pů soben př ijetí m informace; nazvě me př í jemce informace akceptorem a poskytovatele informace donorem. Donor mů ž e informaci př ejí mat od jiné ho donora (př í padně celé ho ř etě zce donorů ), takž e pak př edstavuje celý informač ní kaná l Donora, který informaci již nepř ejí má od jiné ho donora, nazvě me produktorem informace.
V reá lné m př í padě mohou libovolné dva (resp. vš echny) č lá nky ř etě zce splý vat: akceptor mů ž e bý t např. zá roveň donorem nebo produktorem informace. Jako diagramy aktivit i tento komunikač ní model informace je obecný, o sobě v ně m není obsaž en pož adavek vě domí toku informací. Pro vě du (resp. filosofii) je vš ak rozhodují cí nejen pož adavek vě domí informace, ale rovně ž vě domí celé ho informač ní ho toku a př edevš í m: vě domí zdroje informace. Aktivitu akceptora informace, jenž zá roveň má vě domí vlastní produkce informace, nazveme kreací informace, tohoto produktora pak kreatorem informace
Informace ovš em není ně co na hledají cí m nezá vislé - ani hledají cí není nezá vislý na informaci: informace je hledají cí m spoluutvá ř ena a př í jemce informace (akceptor) se př ijetí m informace sá m mě ní (informuje): z nevě doucí ho na vě doucí ho.
Zá vě rem př idejme dalš í rozliš ení: informaci opř enou o kreaci nazvě me informací vlastní neboli vě dě ní m, ostatní informace pak informacemi z doslechu neboli vě domostmi.
Ná vrh informač ní ho modelu vě dě ní, př edklá daný v té to kapitole, je inspirová n alogodikou. disciplí nou zabý vají cí se ř eš ení mi situací ú jmy v bytí.
1. 4 Hermetická tradice
Pů vodnost symbolické ho myš lení je tř eba chá pat nejen ve smyslu fylogenetické m (tj. historicky), ale i ontogenetické m (v rozvoji myš lení jednotlivce), a dokonce i ve smyslu ontické m (v konkré tní aktuá lní pozná vací aktivitě ). Je tedy symbolické myš lení primitivní; tuto primitivnost vš ak nelze chá pat automaticky inferiorně, jako ně co dě tské ho, mylné ho, pově reč né ho; nevě decké ho ve smyslu proti- nebo pseudově decké ho. Spí š e je prvotní m zá kladem, z ně hož a na ně mž teprve diferencovaně jš í myš lení mů ž e vznikat.
|
|
|
Celek lze totiž pozná vat principielně buď př í mo, nezprostř edkovaně (toto pozná ní amediativní není př edmě tem té to ú vahy, neboť nespadá do metodologie vě dy v naš em smyslu) nebo znakově prostř edkovaně. Znak, signum je ně co skrze ně ž (a v ně mž ) se pozná vá ně co jiné ho, v nejobecně jš í m slova smyslu symbol. Symbolem mů ž e bý t jak fakticita (vě c smyslově pozná vaná ), tak obraz smyslový (př edstava, fantasma), tak př í bě h (sdě lovaný narací ), a rovně ž pojem (rozumový obraz). Pojmové myš lení chá peme tedy jako druh pozná ní symbolické ho, v ně mž ú lohu symbolu hrají pojmy. Kaž dé dalš í rozliš ení (myš lení vě decké vs. př ed-, pseudo-, ne-, mimově decké ) je tř eba č init v rá mci myš lení symbolické ho. Jazyk, ř eč (vě decký, filosofický, umě lý, př irozený, metaforický, umě lecký, ná bož enský,... ) pak je systé mem (ví ce č i mé ně uspoř á daný m, ví ce č i mé ně ú plný m, ví ce č i mé ně př esný m, ví ce č i mé ně adekvá tní m,... ) symbolů, v ně mž a jí mž vyjadř ujeme svů j vztah ke skuteč nosti (" zmocň ujeme" se jí ).
Vznik filosofie a vě dy souvisí se snahou nahradit ve funkci symbolů mý tické př í bě hy systé mem pokud mož no dobř e vymezený ch a relativně stá lý ch pojmů. Problé m, který pro takto vymezenou vě du chá peme jako zá kladní (zaklá dají cí ), má me formulovaný Plató nem: zda vě dě ní (episté mé ) je nebo není mí ně ní (doxa) doplně né logem? Logos (kromě zá kladní ho vý znamu: slovo, ř eč ) znamená mnohé: pomě r, smysl dů vod, také rozum, vš e, co zahrnujeme pod latinský ekvivalent; ratio - je tedy tento problé m problé mem racionality vě dy.
Aristoteles (o jehož pojetí vě decké metodologie se zmí ní me pozdě ji) pochopil tento logos vě decké ho pozná ní jako pož adavek odů vodně nosti (bez vý jimky př ijí maný dodnes) ve smyslu udá ní dů vodu (principů pozná ní ) odpoví dají cí ch zaklá dají cí m principů m vě ci (př í č iná m). Tento pož adavek lež í v pozadí vě decký ch problé mů dodnes: promě ny v chá pá ní role a povahy vě dy a vě decký ch postupů (procedur) - změ ny tzv. paradigmatu vě dy - zá lež ely v zá sadě na promě ná ch chá pá ní povahy př í č innosti (kauzality). Pů vodní aristotelskou př edstavu vě decké ho pozná ní lze tedy chá pat jako pozná ní uvedené na první principy (poč á tky): reductio ad primani principiarum.
|
|
|
Tento způ sob chá pá ní vě dě ní není samozř ejmě jediný mož ný. Nejvá ž ně jš í alternativu k ně mu (opě t dodnes ž ivou) př edstavovala a př edstavuje koncepce tzv. hermetismu, hermetický ch č ili okultní ch vě d. Terminologicky panuje v hermetismu nesmí rný zmatek (z pohledu zvenku arciť: pož adavek př esné ho vymezení už í vaný ch pojmů patř í do vě dy aristotelské, nikoli sem) a ješ tě vě tš í zmatek v chá pá ní jeho ú č elu a povahy vý sledků (to ovš em platí i pro vě du aristotelsko - karteziá nsko - pozitivisticko - popperovsko - postmoderní ), tí m vš í m se zde nemů ž eme zabý vat. Omezí me se na ú vahy metodologické povahy bez jaké hokoli hodnocení.
Historicky se hermetismus odvolá vá na Corpus hermeticum, soubor spisů př ipisovaný ch (snad neprá vem) Hermu Trismegistovi, zná mý již novoplató nský m filosofů m (Proclos v 5. stol. ). Za jediný pravý spis herma trismegista vě tš inou poklá dají hermetici Smaragdovou desku, obsahují cí principy hermetismu (historicky není o pů vodu Smaragdové desky nic zná mo; nejstarš í text je v arabš tině ). Ocitujeme zde pro ilustraci zač á tek textu, dobř e charakterizují cí povahu hermetické ho jazyka:
Jest pravdivé, jest jisté, jest skuteč né, ž e to, co je dole, je jako to, co je nahoř e, a to, co je nahoř e, je jako to, co je dole, aby byly dokoná ny divy jediné vě ci.
A jako vš echny vě ci byly uč ině ny z jediné ho, za prostř edková ní jediné ho, tak vš echny vě ci zrodily se z té to jediné vě ci př izpů sobení m.
(Př eklad Pierre de Lasenic)
Zá kladní m principem hermetismu je analogie, vyjá dř ený zá sadou " jak nahoř e, tak dole". Obecně je analogie prosté obdoba, č á steč ná identita: analogon se s analogá tem v ně č em shoduje a v ně č em ne. Ve vě dě klasické a tradič ní má analogie podobnou dů lež itost jako př í č innost - teorie analogie byla dů kladně a dů myslně propracová na (využ ita např. v konceptu analogia entis, analogie jsoucí ho); v soudobé vě dě se explicitně použ í vá té mě ř vý hradně v teorii modelů a interpretace, ze své ho jazyka a pojmové ho apará tu vě da dnes analogii př í sně vyluč uje (nevě domě a implicitně je ovš em i soudobá vě da ryze analogická ). V hermetismu má analogie š iroký vý znam a vš eobecné použ ití, je zde zá kladní metodou pozná ní. Nutno vš ak peč livě rozliš ovat ně kolik druhů analogií, př i jejichž zá mě ně nepochopí me, oč v hermetismu jde:
|
|
|
(1) Analogie hoř ejš í ho a dolejš í ho (viz vý š e citovaný text) vyjadř uje vztah mezi svě tem fakticit (smyslově vní matelný ch jsoucen) a svě tem idejí (mimosmyslový ch entit).
(2) Analogie makrokosmu a mikrokosmu je uplatně ní m (1) na vztah č lově ka (mikrokosmu) a vesmí ru (makrokosmu): vesmí r je analogický č lově ku (je to " velký č lově k" - č lově k je naopak " malý vesmí r" ). (" Makrokosmos'' a " mikrokosmos" souč asné vě dy. které zcizila hermetismu, mají zcela jiné vý znamy. )
(3) Analogie empirický ch entit vyjadř uje vztahy obdoby mezi fakticitami (např. alchymické a astrologické korespondence).
Hermetické analogie (alchymické, astrologické a magické ) jsou ovš em pro dů vody hledají cí ratio moderní ho vě dce esoterní (tajemné, skryté, nedokazatelné, neodů vodně né, a tudí ž iracioná lní ) - pochopitelně: vž dyť jsou zá mě rnou a promyš lenou alternativou kauzá lní mu myš lení. Tak jako vě dec si osobuje ratio jako schopnost nalé zat dů vody své ho pozná ní, tak hermetik nachá zí v sobě alternativní pozná vací mohutnost: " tř etí oko", schopné pozná vat hermetické analogie. Z jeho pohledu se pak vě dec jeví jako " jednooký krá l slepý ch". Hermetik tedy nepř edpoklá dá (chybně ) existenci skrytý ch př í č in (které v realitě neexistují ) - to je jen vě dcova interpretace zí skaná neoprá vně nou extenzí kauzá lní ho myš lení do oblasti, v ní ž nemá co pohledá vat - prostě " vidí " analogie.
Hermetický princip analogie má i své moderní obdoby: nejzná mě jš í z nich jsou LEIBNIZOVA př edzjednaná harmonie nebo zcela souč asná teorie synchronicity, vypracovaná C. G. Juncem a fyzikem W. Paulim.
Zá vě rem zmiň me rozdí l, snad nejpodstatně jš í: zatí mco cí lem vě dy klasické a tradič ní je mudrc, č lově k znají cí " poslední př í č iny vš eho", cí lem vě dy souč asné pak již jen expert, odborní k, vybavený znalostmi, jež mu dovolují ve jeho omezené m oboru spolehlivě predikovat jevy a produkovat technická zař í zení, cí lem hermetismu (de iure, zamý š lený m, nikoli vž dy také de facto, dosahovaný m) ve vš ech jeho podobá ch (alchymie, astrologie, magie, ... ) je Velké dí lo, definitivní a nezvratná transformace subjektu, promě na subjektu omezené ho, pouze znakově prostř edkovaně pozná vají cí ho v subjekt neomezený, pozná vají cí amediativně.
|
|
|
