 |
Kánony indukce. PRVNÍ KÁNON: Metoda shody. DRUHÝ KÁNON: Metoda rozdílu. TŘETÍ KÁNON: Spojená metoda shody a rozdílu
|
|
|
|
Ká nony indukce
PRVNÍ KÁ NON: Metoda shody
Jestliž e dva nebo ví ce př í padů zkoumané ho jevu mají pouze jednu okolnost společ nou, ta okolnost, v ní ž samotné se vš echny př í pady shodují, je př í č ina (nebo ú č inek) dané ho jevu.
DRUHÝ KÁ NON: Metoda rozdí lu
Jestliž e př í pad, v ně mž se zkoumaný jev vyskytuje, a př í pad, v ně mž se nevyskytuje, mají vš echny okolnosti společ né s vý jimkou jedné, vyskytují cí se v první m př í padě, potom okolnost, jí ž samotnou se ony dva př í pady odliš ují, je ú č inek nebo př í č ina nebo nezbytná č á st př í č iny zkoumané ho jevu.
TŘ ETÍ KÁ NON: Spojená metoda shody a rozdí lu
Jestliž e dva nebo ví ce př í padů, v nichž se jev vyskytuje, mají pouze jednu okolnost společ nou, zatí mco dva nebo ví ce př í padů, v nichž se jev nevyskytuje, nemají nic společ né ho s vý jimkou nepř í tomnosti té to okolnosti; potom okolnost, jí ž samotnou se ony dva soubory př í padů odliš ují, je ú č inek nebo př í č ina nebo nezbytná č á st př í č iny zkoumané ho jevu.
Č TVRTÝ KÁ NON: Metoda zbytků
Odeč ti z ně jaké ho jevu tu č á st, o ní ž je zná mo z př edchozí ch indukcí, ž e je ú č inkem jistý ch př edchů dců, potom zbytek jevu je ú č inkem zbý vají cí ch př edchů dců.
PÁ TÝ KÁ NON: Metoda soubě ž ný ch změ n
Který koli jev, mě ní cí se jaký mkoli způ sobem kdykoli jiný jev se mě ní ně jaký m zvlá š tní m způ sobem, je buď př í č ina nebo ú č inek tohoto jevu, nebo je s ní m spojen skrze ně jaký fakt př í č innosti.
(Systé m deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. VIII. Př eklad KH)
3 Souč asná filosofie a vě decké pozná ní (Zdeně k Bí gl)
3. 1 Smě ř ová ní k syntaktické a sé mantické analyse jazyka vě dy
3. 1. 1 G. Frege -Poč á tky sé mantické analý zy jazyka
|
|
|
V naš em vý kladu o filosofii vě dy nelze opomenout takzvaný " obrat k jazyku", který př edstavuje jeden z charakteristický ch rysů filosofie 20. století. Vý chodiskem tohoto obratu je ná zor, ž e př i naš em pozná vá ní svě ta musí me vž dy brá t v ú vahu vlastnosti jazyka, tj. prová dě t jeho sé mantickou (Z ř ecké ho sé ma - znak; sé mantika je nauka, která zkoumá vý znam č istě jazykový ch vý razů, na rozdí l od sé miotiky zabý vají cí se vš emi druhy znaku. ) analý zu. Vý znamové souvislosti pozná vané ho svě ta si totiž osvojujeme prostř ednictví m jazyka a naš e tá zá ní se na to, jaký je ná š svě t, je ovlivně no tí m, jaký m způ sobeni ke svě tu př istupujeme prostř ednictví m jazyka.
Jedna ze zá kladní ch otá zek, jež si klademe př i ú vahá ch o jazyce zní: Jak rozumě t tomu, k č emu se vlastně vztahuje jmé no? Podle ně mecké ho logika GOTTLOBA Fregeho (1848 - 1925) ná m zde mů ž e pomoci odliš ení mezi tí m, co jmé na označ ují a způ sobem označ ová ní. Jmé na totiž svý m vý znamem nejen odkazují na př edmě ty, které označ ují, souč asně také svý m smyslem odkazují i na to, co je dá no v samotné m označ ení př edmě tů č i jinak ř eč eno, jak je rů zný mi způ soby označ ujeme. Jmé na Jitř enka a Več ernice mají stejný vý znam (označ ují stejný př edmě t), jejich smysl vš ak není totož ný: Jitř enka se objevuje rá no na vý chodní obloze a Več ernice naveč er na zá padní obloze. Podobné je to např. i s vý razy " prů seč í k př í mek a a b a prů seč í k př í mek b a a". Smysl jmé na proto souvisí s porozumě ní m jmé nu, nesmí vš ak bý t spojová n s ž á dný mi promě nlivý mi subjektivní mi př edstavami podmí ně ný mi individuá lní mi a jiný mi vlivy. To znamená, ž e pro ty, co urč ité jmé no už í vají, musí bý t dá n tý ž smysl dané ho jmé na.
Rozdí l mezi smyslem a vý znamem si mů ž eme dá le př iblí ž it na př í kladu slovní ho vý razu " astronomické tě leso nejví ce vzdá lené od Země ". Tato slova mají smysl, zda vš ak mají vý znam je problematické, neboť není jasné jak vlastně urč it, o které tě leso se jedná. Slovní označ ení mů ž e tedy mí t smysl, nemusí me vš ak zná t objekt, který označ uje.
|
|
|
