 |
4Hledání ztracené jednoty světa
|
|
|
|
2.
4Hledá ní ztracené jednoty svě ta
2. 4. 1 Dvojí pravda
Kartesiá nský rozš tě p svě ta do dvou nesluč itelný ch oblastí mě l své koř eny již v diskursu stř edově ké m. Vidě li jsme již, ž e vrcholná synthesa 13. století podobné problé my nemě la - lidské pozná ní plynule př echá zelo z jedné analogické ú rovně do druhé, př ič emž vž dy vyš š í dá vala smysl niž š í: teprve v rozumové m vě dě ní mě lo smysl pozná ní smyslů; a analogicky smysl samotné ho rozumové ho vě dě ní bylo mož no rozeznat teprve v " př idané m svě tle rozumu". Př idané svě tlo rozumu spadalo do oblasti ví ry: ví ra vš ak nemě la ješ tě vý znam (ví ce mé ně ) iracioná lní ho př esvě dč ení, nedolož itelný ch domně nek, které př ijí má me za své z dů vodů, jež lež í mimo rozum - naopak podle vý znamné ho teologa Tomá š e Akvinské ho " svě tlo ví ry dá vá vidě t, co se vě ř í ": ví ra mě la vý znam pozná ní spolehlivě jš í ho než vě dě ní, protož e spoč í vají cí ho na intelektuá lní intuici Celku.
Ockhamovi se - odmí tnutí m intelektuá lní intuice bytí - rozpadlo pozná ní do dvou oblastí, " dvou pravd": pravdy filosofie, založ ené na zkuš enosti a " př irozené m" rozumu (onoho amputací intelektu okleš tě né ho) a " nadpř irozené " pravdy teologie (ví ry). Rozum, který (byv zbaven intelektu) nyní již nevidí, co se vě ř í, musí pravdy ví ry chá pat jako iracioná lní.
Moderní filosofie pokrač uje dá le tí mto smě rem; také oblast " př irozené ho" pozná ní rozpadá se dvojmo: na pravdy rozumu a pravdy faktů (LElBNIZ) - nalé zt spojnici mezi nimi se stá vá klí č ovou otá zkou teorie pozná ní.
2. 4. 2Dedukce, indukce, nutnost
Dedukce již neznamená př ivedení zá vě rů k poč á tků m (první m zá sadá m), ale odvozová ní zá vě rů použ ití m formá lně sprá vný ch ú sudků (matematicky chá paný ch); indukce pak již není nalezení poč á tků, ale inversní inference, ú sudek z č á steč ný ch soudů na obecné - a tak se problé m oprá vně nosti indukce stá vá př edmě tem vá š nivý ch diskusí. Rovně ž nutnost doznala zá sadní ch změ n: z toho " co nemů ž e bý t jinak" se změ nila na usuzová ní podle pravidel logiky.
|
|
|
2. 4. 3 Humů v problé m
Podle HUMOVY interpretace má lidské pozná ní dva zdroje:
1. vztahy idejí (relations of ideas) a
2. faktické pozná ní (matter of facts).
Pozná ní (1) zí ská vá me " př emý š lení m o vý znamu slov" a je nutně pravdivé; (2) se zí ská vá z pozorová ní, ze smyslové zkuš enosti a nenese povahu nutnosti.
Problé m nastá vá, když se pokouš í me z pozorované ho odvodit tvrzení o nepozorované m: buď interpolací nebo extrapolací .
Jisté ho pozná ní o nepozorované m dosá hneme jen tehdy, nalezneme-li nutný ú sudek vedoucí z pozorované ho na nepozorované. Nutné př ená š ení pravdivosti z premis na zá vě r mů ž e mí t povahu sé mantické ho obsaž ení zá vě rů v premisá ch: když se v zá vě rech totiž netvrdí ví ce. než je obsaž eno v premisá ch - pak se jedná o ú sudky naš e pozná ní objasň ují cí, nikoli vš ak rozš iř ují cí. Otá zka zní: existují ú sudky, nutně př ená š ejí cí pravdivost, které by nebyly založ eny na sé mantické m obsaž ení?
Takové ú sudky nazvě me ú sudky ampliativní mi, naš e pozná ní rozš iř ují cí mi; a indukce (v nové m pojetí ) a ú sudky z pozorované ho na nepozorované jsou typický mi př edstaviteli ampliativní ch ú sudků.
Jestliž e A1, A2,..., Ay jsou vý sledky pozorová ní a B je nepozorované, pak prostá inference z pozorované ho na nepozorované A1, A2,..., AN =/> B(1)
nemá povahu nutné ho ú sudku. Hledá me tedy př í padné X, které neplatnou inferenci změ ní na platnou:
A1, A2,..., AN, X=> B(2)
Humova otá zka pak zní: Co je toto X, bez ně hož nemohu př ijmout ž á dné tvrzení o nepozorované m za nutně pravdivé? Nejč astě ji př ijí maná ř eš ení podrobil Hume kritické mu zkoumá ní:
|
|
|
1. X je substance, podstata vě ci, která (když ji pozná me) dovolí soudit o vlastnostech vě ci, i když ji prá vě nepozorujeme; a
2. X je princip př í č innosti, dovolují cí z pozorovaný ch př í č in soudit na nutrie ú č inky, byť nepozorované.
Jak bylo lze oč eká vat, prů zkum skonč il neú spě š ně: spojení mezi substancí a vlastností (resp. mezi př í č inou a ú č inkem) nemá povahu nutné ho vztahu idejí, ný brž je vý razem naš eho faktické ho pozná ní, a tedy nejsou tí m, č í m by mohlo bý t nutné spojení odů vodně no, ale naopak substance i př í č innost si samy ž á dají potvrzení:
A1, A2, ..., AN =/> B, X(3)
Zajisté, argumentuje Hume, ž e kaž dý manž el má svou manž elku. - to je nutně pravdivé (jako vztah mezi idejemi, zí skaný analý zou vý znamu slov), z toho vš ak nikterak neplyne, ž e kaž dý muž je ž enat. A vztah mezi př í č inou a ú č inkem (podstatou a vlastností ) je tentý ž: kaž dý ú č inek má svou př í č inu (to plyne z naš eho použ í vá ní slov); ž e vš ak kaž dá udá lost je ú č inkem, z analý zy slov nezjistí me - a vzhledem k tomu, ž e nemů ž eme prozkoumat kaž dou udá lost, nezjistí me to ani z pozorová ní.
|
|
|
