 |
2 Problémy filosofie vědění a vědy od antiky po dobu moderní (Karel Hauzer)
|
|
|
|
2 Problé my filosofie vě dě ní a vě dy od antiky po dobu moderní (Karel Hauzer)
2. 1 Aristotelovo pojetí vě dy
Aristoteles, kromě udivují cí ho množ ství jiný ch myslitelský ch vý konů, se ujal ú lohy vypracovat metodologii vě decký ch procedur, dovolují cí ch onen Plató nů v logos, č iní cí z mí ně ní vě dě ní, chá pat jako odů vodně ní. Byl tak ú spě š ný, ž e jeho metodologie byla pozdě ji rozpracová na a bez velký ch vý hrad použ í vá na až do novově ké ho znovuzalož ení vě d. I pak se vš ak setká vá me s ná mitkami spí š e proti jeho filosofický m př edpokladů m, a ve vě tš í mí ř e pouze proti jeho induktivní metodologii. Zá sady metodologie deduktivní (neboli axiomatická metoda) př etrvaly dodnes a od padesá tý ch let naš eho století prová dě ná analý za jeho metodologický ch postupů mu zí skala již ztracené uzná ní: je dnes chá pá na jako ví ce mé ně ú spě š ně (a bezchybně! ) zpracovaná č á st formá lní logiky (v souč asné m pojetí ). Zaslouž í si tedy naš i pozornost.
2. 1. 1 Syllogismus
Vě dě ní na rozdí l od mí ně ní charakterizuje takto:
A tak to, o č em je naprosté vě dě ní, je ně co, co nemů ž e bý t jinak.
Ú lohou metodologa vě dy pak je vypracovat metody, zajiš ť ují cí jistotu naš eho pozná ní (aby nemohlo bý t jinak). V Aristotelově pojetí to př edpoklá dá trojí:
1. boch3. 4. 2 teorii definice, tj. vymezení pojmů (termí nů ),
2. boch3. 4. 2 teorii dů kazu, tj. odů vodně ní pravdivosti a
3. boch3. 4. 2 teorii poč á tků, tj. první ch (primitivní ch) dů vodů.
Vě dě ní je nejprve vě dě ní dokazované (episté mé apodeiktiké ), jež zá lež í v dů kaze) dů kaz je vě decký Syllogismus, neboli Syllogismus z nutný ch premis.
Syllogismus je struktura sestá vají cí ze tř í termí nů (vyš š í ho, niž š í ho a stř ední ho), uspoř á daný ch do tř í soudů: vyš š í a niž š í premisy a zá vě ru:
|
|
|
Vztah tř í termí nů je zná zorně n na obr. 7: stř ední termí n (zrození v Př í kladu l, savec v Př í kladu 2, B obecně ) je př í č inou spojení vyš š í ho a niž š í ho termí nu, a tedy dů vodem platnosti zá vě ru. K sprá vné mu vystiž ení stř ední ho termí nu bez dlouhé ho rozvaž ová ní potř ebuje vě dec speciá lní schopnost: anchinoiá neboli dů vtip.
2. 1. 2 Dů kaz
Jak ř eč eno dů kaz je u ARISTOTELA vě decký Syllogismus; má zaruč it jistou pravdivost zá vě ru (aby nemohl bý t jinak). Z toho plyne na dů kaz dvojí pož adavek:
1. jistota pravdivosti premis (premisy tedy musí bý t:
(a)boch3. boch3. 4. 2pravdivé a
(b)boch3. 4. 2 nutné ); a
2. nutný př enos (transmise) pravdivosti z premis na zá vě r.
Z obr. 7 plyne, ž e transmise pravdivosti je zaruč ena vztahy inkluse mezi termí ny, zbý vají tedy pož adavky 1a a 1b.
ad (1a). Pravda plyne i z nepravdivý ch premis, ale ne nutně, tudí ž není vě dě ní.
NEPRAVDA NEPRAVDA
PRAVDA
Kdo se nezrodil, musí zemř í t Č lově k se nerodí
Č lově k musí zemř í t
ad (1b). Nutné je, co nemů ž e bý t jinak. Premisa, která je pravdivá, ale nikoli nutně, mů ž e bý t př í padně také nepravdivá. Syllogismus z pravdivý ch, avš ak nenutný ch premis, dá vá pravdivý zá vě r, avš ak nikoli nutně pravdivý. Takový Syllogismus není vě decký (tj. není dů kaz), ný brž hypothetický; neposkytuje vě dě ní episté mé, ný brž mí ně ní doxa. Vě da o vě cech nahodilý ch (tj. tě ch, jež mohou př í padně bý t jinak), pokud jsou nahodilé, není mož ná.
2. 1. 3 Vě dě ní nedokazované
Odkud je ale zná ma pravdivost premis dů kazu? Buď
(a)boch3. 4. 2je pro ně dů kaz; pak má me buď infinitní regres (postup do nekoneč na) nebo circulus vitiosus (chybný kruh), obojí odporuje pož adavku tzv. metodologické ho finitismu: kaž dá vě decká procedura musí bý t realizovatelná v koneč né m č ase a koneč ný m poč tem kroků; nebo
(b)boch3. 4. 2jsou ně které premisy nedokazované, tzv. poč á tky (archai).
Odtud plyne, ž e kromě vě dě ní dokazované ho musí me mí t ješ tě vě dě ní nedokazované (episté mé anapodeiktiké ), vě dě ní nutné pravdivý ch poč á tků. Aby poč á tky zaruč ily nutnou pravdivost zá vě rů, vzná š í na ně ARISTOTELES ná sledují cí pož adavky: musejí bý t nutně pravdivé;
|
|
|
první, tj. jimi zač í ná me dů kazový ř etě zec;
bezprostř ední, tj. již dá le neprostř edkované dalš í mtermí nem;
zná mě jš í, obsahově plně jš í skuteč ností; a to buď
o sobě, tj. podle vě ci; nebo
pro ná s, tj. podle naš eho pozná ní vě ci;
dř í vě jš í, tj. př edchá zejí cí zá vě r; a to buď
podle bytí, tj. vě cně; nebo
pro ná s, tj. podle naš eho postupu.
K pozná ní poč á tků, pro ně jž se vž il termí n evidence potř ebuje vě dec dalš í pozná vací mohutnost, tu klade ARISTOTELES do rozumu (nú s).
Poč á tky pak dě lí ARISTOTELES dvojmo: na
1. boch3. 4. 2specifické (idiai archai): pro vě decký dů kaz musejí bý t poč á tky př imě ř ené (oikeiai) př edmě tu konkré tní vě dy (nelze tedy poč á tky jedné vě dy použ í tk dů kazu ve vě dě jiné ); a
2. 01. boch3. 4. 2obecné (koinai archai), už í vané pouze v první filosofii.
Vě da totiž nezkoumá své vlastní poč á tky, mů ž e je vš ak zkoumat vě da nadř azená. Poč á tky vš ech vě d zkoumá první filosofie (hé pró té filosofiá ).
|
|
|
