 |
Věda ve středověku
|
|
|
|
1.
Vě da ve stř edově ku
2. 2. 1 Povaha stř edově ké vě dy
V rané m stř edově ku se evropské vě decké myš lení regioná lně omezilo té mě ř vý hradně na vý chodní č á st bý valé ho Ř í mské ho impé ria (Byzanc) a na (mnohem vý znamně jš í pro dalš í rozvoj) có rdobský chalí fá t v Andalusii (č á sti Pyrenejské ho poloostrova pod vlá dou muslimský ch Umajjovců ). Ve zbytku Evropy š lo př evá ž ně o zachová ní alespoň zbytků antické vzdě lanosti př ed destrukcí barbarský mi hordami: tehdejš í " stř ediska vzdě lanosti" - klá š tery - se mnohem ví ce podobaly dobř e opevně ný m pevnostem než vě decký m ú stavů m a jejich kulturní č innost (mimo ú silí o zajiš tě ní vlastní sobě stač nosti a pochopitelně hlavní ho cí le: duchovní ch exercicií ) př evá ž ně spoč í vala v š í ř ení gramotnosti. Nebudeme proto posuzovat vý kony lidské ho ducha v té to době podle tzv. " scholastické " (tj. š kolské ) filosofie a vzdě lanosti, ný brž podle vrcholný ch př edstavitelů, podobně jako ú roveň soudobé ho vě decké ho myš lení neposuzujeme podle vý konů stř edoš kolský ch uč itelů (neč etný m opravdový m vě dců m mezi nimi budiž č est a slá va).
Zpoč á tku (dí ky prá ci ř ecký ch a latinský ch kř esť anský ch Otců ) se zachrá nilo ně co má lo př edevš í m ze spisů plató nský ch a novoplató nský ch; mocný impuls k rozvoji vě dy poskytla až toledská př ekladatelská dí lna, v ní ž byly od poloviny 12. století z arabš tiny do latiny př evá dě ny nejen texty vý znamný ch dě l arabské vě dy (medicí nský ch, matematický ch, astronomický ch (č i spí š e astrologický ch)), ale i hlavní dí la ARISTOTELOVA.
13. století se pak stalo zlatý m vě kem evropské vzdě lanosti; která dosá hla dosud nebý valé vý š e; pokud jde o metodologii vě dy, teprve ve 20. století s př ekvapení m (a ú ctou) znovuobjevujeme vý sledky zapomenuté (a leckdy zá mě rně potlač ené ) osví cený m novově kem.
|
|
|
Stř edově ká vě da akceptovala zá sady ARISTOTELOVY metodologie a př epracovala je tak, ž e umož nily vybudovat systematický, synthetický př ehled vě dě ní: cí l, které ho moderní (spí š e analyticky pracují cí ) vě da dosud nedosá hla.
2. 2. 2 Problé m universalií
Jední m z problé mů ve stř edově ku š iroce diskutovaný ch, jehož jednoznač né ř eš ení není vš eobecně akceptová no dodnes, a př itom patř í k dů lež itý m metodologický m hledisků m vě dy, je problé m pojetí obecný ch pojmů neboli universalií: tedy pojmů, jež nejsou ani singulá rní (jedineč né; tj. tě ch, jejichž rozsah je 1 - individuum) ani transcendentá lní (př esaž né; tj. tě ch, jejichž obsah je 1 - bytí ).
Koř eny problé mu tkví v samotné snaze dobrat se pojmové ho vě dě ní. Ví me již, ž e pojem je znak, skrze ně jž se rozumově cosi (signatum, signá t, designá t, tj. znač ené, označ ované ) pozná vá. V pozná vá ní singularit, jednotlivin, zdá nlivě není problé m: designá tem je prostě jednotlivina. Pozná vá ní Celku sice př iná š í problé my, ale jen co do jeho pojetí, existovat musí (jinak by nemohly existovat ani jeho č á sti, které př ece existují ). Problé m nastá vá př i pozná vá ní tř í d individuí: existuje č i neexistuje (a jestliž e ano, tedy jak, jaký m způ sobem) specifický designá t obecný ch pojmů, tedy universalií, odliš ný od jednotlivin i Celku?
Krá tké shrnutí vý sledků diferencované a subtilní diskuse tohoto problé mu zahrnují cí celý stř edově k by spolehlivě celý problé m spí š e zatemnilo. Rovně ž klasifikace nesrovnatelný ch ř eš ení do titulů nominalismus vs. realismus, obohacené epitety krajní č i umí rně ný se vě tš inou mí jí podstaty problé mu. Omezí me se zde na krá tkou diskusi dů sledků jednotlivý ch mož ný ch ř eš ení pro pojetí vě dy a její metodologie. Př ijmě me k tomuto ú č elu tuto terminologii: designá t singulá rní ho pojmu nazvě me jednotlivinou, designá t transcendentá lní ho pojmu Celkem, designá t obecné ho pojmu (universalium) obecninou.
|
|
|
