 |
2.2.3 Existence obecnin. 2.2.5 Occamova břitva. 2.3Moderní znovuzaložení věd. 2.3.1 Ideál tradičního vědce
|
|
|
|
2. 2. 3 Existence obecnin
Rá mcově má me tyto mož nosti: obecniny - buď:
1. neexistují, pak designá ty universalií jsou buď
(a)och3. 4. 2jednotliviny, nebo
(b)och3. 4. 2Celek sá m; nebo
2. existují, pak se ptá me, jaký m způ sobem? buď
(a)och3. 4. 2v jednotliviná ch nebo
(b)och3. 4. 2v individuá lní m rozumu pozná vají cí ho nebo
(c)och3. 4. 2mimo jednotliviny a mimo individuá lní rozum, buď
i - př í stupné vš em pozná vají cí m, nebo
ii - př í stupné jen ně který m pozná vají cí m.
Zbý vají cí mož nost, ž e by totiž obecniny existovaly mimo individuá lní rozum, avš ak nepř í stupné nikomu, nebereme s dovolení m do ú vahy.
Neexistence obecnin (1) spolehlivě zabraň uje jaké mukoli vě decké mu myš lení: nejsme schopni vů bec tř í dit jevy a jsme buď ztraceni v singularitě (1a) nebo v Celku (1b). Obojí odporuje bě ž né zkuš enosti. Existují -li obecniny (2) vý hradně jen jako koncepty v individuá lní m rozumu vě dce (2b), mizí vě da rovně ž: obecniny by totiž byly mezi vě dci nesdě litelné, takž e př í padná jejich shoda by byla pouze nahodilá.
Je tedy rozumné akceptovat existenci obecnin nejen v rozumu vě dce, ale rovně ž mimo ně j: (jaksi) v jednotliviná ch (2a) a/nebo (jaksi) mimo ně (2c).
2. 2. 4 Ř eš ení pomocí analogia entis
Ve stř edově ké vě dě (alespoň ve vrcholné m její m období ) se prosadilo pojetí v jisté m smyslu ú plné, souvisejí cí ú zce s již zmí ně nou teorií analogia entis dnes nazý vané umí rně ný m realismem: obecniny podle ně ho mají totiž trojí odliš itelný způ sob existence:
1. v jednotliviná ch (in rebus), jako znak(y) podle ně hož (nichž ) mohou bý t subsumová ny pod obecný pojem;
2. v lidské m rozumu (post res), jako z jednotlivin abstrahované obsahy obecný ch pojmů; a poslé ze
3. mimo jednotliviny a mimo lidský rozum (anteres), jako vzory, ideje, zaruč ují cí jednotu pozná ní v individuá lní ch lidský ch rozumech; toto v ná sledují cí ch variantá ch:
(a) v kolektivní m lidské m rozumu, na ně mž kaž dý č lově k participuje;
|
|
|
(b) ve specifický ch mimolidský ch netě lesný ch rozumech (Rozumech č i Inteligencí ch arabský ch filosofů, Andě lský ch rozumech evropský ch myslitelů ) č lově ka osvě tlují cí ch;
(c) nebo př í mo v rozumu Bož í m, jako pravzory (archetypy) vš ech stvoř ený ch vě cí.
2. 2. 5 Occamova bř itva
Není -li pak tě ch způ sobů existence obecnin poně kud př í liš? Nedosá hlo se tady shody za cenu př í liš komplikované ho ř eš ení?
Podobný ch ná mitek se zmí ně né ř eš ení doč kalo již ve stř edově ku: oponent by mohl vytý kat zastá nci tohoto ř eš ení, ž e " vidí dvojmo" neboli ž e má " opilý rozum". S radiká lní kritikou př iš el oxfordský uč enec William Ockham, jehož princip ekonomie myš lení (" Pluritas non est ponenda sine necessitate" - není tř eba př edpoklá dat mnohost, není -li to nutrie) veš el ve zná most pod ná zvem " Occamova bř itva". Vskutku, zdá se, ž e 3. způ sob existence obecnin je pro vě du poně kud nadbyteč ný, tedy - š myk - pryč s ní m.
Vý hoda té to amputace je zjevná: vě dec se nadá le nemusí starat o svů j " vyš š í " nazí ravý rozum (intelektuá lní intuici), př í padně posí lený svě tlem Rozumu. Nedoká ž e ovš em odpově dě t na zá ludnou otá zku: Odkud a jak se obecniny " do" jednotlivin dostaly, ž e je pak vě dec má př edlož eny k abstrakci jako Otesá nek knedlí ky na talí ř i?
Odmí tnutí m odpově di - prostě to tak je, podobné otá zky nepatř í do vě dy, ale do iracioná lní " mystiky" - se ideá l antické ho a stř edově ké ho vě dce jakož to moudré ho č lově ka, hledají cí ho poslední smysl své ho pozná ní, promě ň uje v experta souč asné vě dy, produkují cí ho dí lč í znalosti (aniž ví proč a jak) bez zř etele k Celku.
2. 3Moderní znovuzalož ení vě d
2. 3. 1 Ideá l tradič ní ho vě dce
Ideá lem tradič ní ho vě dce (tj. vě dce spolé hají cí ho na aristotelsko -tomistickou metodologii) tedy bylo nazí rat rozumem poč á tky své vě dy (její první zá sady a primitivní pojmy) a vš echno své vě dě ní k tě mto poč á tků m př evá dě t (diskursivně, rozumový m postupem (metodou) od pojmu k pojmu, anebo př í mo nazí rat své zá vě ry jako v poč á tcí ch obsaž ené ), byla tedy funkce jeho rozumu dvojí:
|
|
|
1. nazí rat poč á tky (k tomu mě l rozum nazí ravý (intellectus) a metodu k nim vedoucí: indukci) a
2. sprá vně jim podř azovat zá vě ry (svý m rozumem diskursí vní m (ratio) s použ ití m dedukce).
Aby nazí rá ní poč á tků plnilo svou ú lohu vš eobecně (tj. stejně pro vš echny vě dce), nemohlo bý t ovš em bezvý hradně individuá lní. Zá rukou " objektivity" (v moderní m smyslu, př ed novově ký m obratem k subjektu bylo kaž dé pozná ní objektivní (a zá roveň subjektivní )) bylo společ né sdí lení č á sti intelektu (intellectus agens, č inný intelekt) vš emi lidmi skrze ú č ast na Rozumu celé ho svě ta.
Vě dec mě l tuto intelektuá lní intuici " vrozenu" (nikoli ovš em ve smyslu ně jaké moderně pojaté heredity (dě dič nosti)), ale jen in nuce (v oř echu), jako č irou pomyslitelnost, jako zá rodek, jejž vypě stovat do plně dokonalé č innosti stá lo extré mně mnoho intelektuá lní ná mahy, její chž ná roků dneš ní tý mová vě decká produkce poznatků a technický ch zař í zení ani zdaleka nedosahuje (na tuto vysokou ná roč nost poslé ze klasická vě da zahynula. )
Jistotu vě decké ho pozná ní poskytovaly intelektuá lně nazí rané první zá sady: vě decká pravda pak byla conformatio rei et intellectu (sjednocení tvaru vě ci a intelektu) a nevyž adovala již ž á dné ho dalš í ho mimorozumové ho potvrzení.
|
|
|
