 |
2.4.4 Kantovo synthetické a priori
|
|
|
|
2. 4. 4 Kantovo synthetické a priori
Tř eba dodat, ž e Hume hovoř í jasně a př esvě dč ivě, jeho argumentace neponechá vá ž á dnou skulinu, pro niž by mohla bý t odmí tnuta; vš ak také jeho zá vě ry byly nazvá ny " skandá lem filosofie" - zdá lo se totiž, ž e př edstava vě dy jako systé mu nutný ch pravd, matematicky odů vodně ný ch, musí bý t zamí tnuta.
Kantovu teorii pozná ní je mož no chá pat jako pozoruhodný pokus o zá chranu filosofie vě dy př ed Humovskou skepsí, o nalezení onoho hledané ho X.
Lidské poznatky č lení KANT dvojmo:
1. Vzhledem ke zkuš enosti mohou bý t buď
(a)a priori, tj. př ed kaž dou zkuš eností, jako nutný př edpoklad kaž dé mož né zkuš enosti; nebo
(b)a posteriori, tj. ze zkuš enosti zí skané.
2. Vzhledem k jejich povaze mohou bý t buď
(a)analytické, tj. z analý zy jiný ch poznatků zí skané, z nich vyvozené; nebo
(b)synthetické, tj. ampliativní, rozš iř ují cí; ty které nemohou bý t zí ská ny vyvození m z jiný ch.
Pak tedy má me celkem č tyř i tř í dy poznatků.
1. analytické aposteriorní: z vymezení termí nů je jasné, ž e toto spojení je nesluč itelné - zkuš enost je jiný zdroj než analý za;
2. analytické apriorní: př edstavují logickou analý zu jazyka;
3. synthetické aposteriorní: rozš iř ová ní pozná ní ze zkuš enosti:
4. synthetické apriori: hledané HUMOVO X, poznatky apriorní, tedy na zkuš enosti nezá vislé, a př itom synthetické, tedy pozná ní rozš iř ují cí.
Synthetické a priori se stalo Kantovi zá kladem budová ní tzv. č istý ch (tj. na zkuš enosti nezá vislý ch) vě d: č isté př í rodově dy, č isté matematiky, a dokonce mož né metafyziky. Má -li vš ak bý t synthetické a priori podmí nkou kaž dé mož né zkuš enosti a zá roveň podkladem vě d, nutno jej umí stit mimo empirický subjekt vě dců v: kamsi, odkud mů ž e ve vš ech empirický ch subjektech pů sobit: do subjektu transcendentá lní ho. Nutno dodat, ž e tento pokus neuspě l; transcendentá lní subjekt (neviditelný, nezkoumatelný a př ece nutný ) byl nejspí š pro vě dce př í liš silná ká va: dnes je př í rodově da vě dou empirickou, matematika vě dou č istě analytickou a metafyzika nemož ná.
|
|
|
Kantovo synthetické a priori mů ž eme tedy ulož it vedle Descartova veracitas Dei a Leibnizovy př edzjednané harmonie kamsi do jaké si " mystiky".
2. 5 Millů v indukcionismus a positivní pojetí vě dy
HUMŮ V " skandá l filosofie" je vě c nepř í jemná a KANTOVO ř eš ení moderní mu ratio nepř ijatelné; koho vš ak vlastně ono zakotvení v Celku zají má? Vě dci postač í, když mů ž e př edví dat: z nalezení souvislostí mezi zjistitelný mi fakty př edpoví dat jevy budoucí a podle nich se (a je) ř í dit. Hrozny vě dě ní jsou ostatně zcela jistě kyselé: vě dec nemusí bý t nutně č lově kem moudrý m, postač í, když bude schopný m manaž erem jevů.
2. 5. 1 Millova teorie indukce
Neú spě ch KANTOVY teorie pozná ní znamenal, ž e HUMŮ V problé m zů stal nevyř eš en: princip př í č innosti je dá le rozumově neodů vodnitelný m př edpokladem; podobně metoda indukce z pozorované ho na nepozorované zů stá vá jako vě decká metoda neodů vodně na. V té to situaci se pokusil John STUART Mill indukci a princip př í č innosti odů vodnit.
Svou teorii indukce Mill rozpracoval ve tř ech krocí ch:
1. redefinice indukce,
2. redefinice principu př í č innosti a
3. vypracová ní standardní ch metod indukce, tzv. ká nonů indukce.
Moderní pojetí indukce Dosavadní neú spě chy v odů vodně ní oprá vně nosti indukce byly dle MlLLA způ sobeny š patný m chá pá ní m indukce př edchozí mi mysliteli. Jedinou pravou indukci vymezuje jako " zobecně ní ze zkuš enosti": je založ ena na tvrzení, ž e " pokud se pozoruje vý skyt ně jaké ho jevu v ně který ch jednotlivý ch př í padech, nastá vá onen jev ve vš ech př í padech jisté tř í dy; totiž ve vš ech, které se podobají oně m pozorovaný m v tom, co je poklá dá no za lá tkové okolnosti". Co jsou to lá tkové (materiá lní ) okolnosti a jak se odliš ují od nelá tkový ch, není schopen Mill uvé st; nicmé ně domní vá se, ž e postač í, když zpozorujeme, ž e v naš em nové m vymezení indukce se skrý vá dů lež itý př í rodní princip - jaký si princip uniformity př í rody: " ž e co se jednou stá vá, stane se za dostateč né ho stupně podobnosti okolností opě t, a nikoli jen opě t, ný brž kdykoli se vyskytnou tyté ž okolnosti".
|
|
|
Tato zá kladní uniformita př í rody se v pozorová ní př í rodní ch jevů vyskytuje ve dvou typech jejich vzá jemný ch vztahů, s ohledem na č asová ní:
1. ve vztahu souč asnosti a
2. vztahu posloupnosti.
Za nejcenně jš í je tř eba poklá dat vztahy posloupnosti, neboť " na jejich znalosti je založ eno kaž dé rozumné př edví dá ní budoucí ch faktů a jaká koli moc, kterou má me pro jejich ovlivně ní k naš í vý hodě ".
Moderní pojetí př í č innosti Ze vš ech vztahů posloupnosti je nalé zá n pouze jediný, který je jednak př í sně nezruš itelný, jednak vš eobecně platný, koextensivní s celou lidskou zkuš eností - zá kon př í č innosti: " kaž dé faktum, které má poč á tek, má př í č inu".
Mill své pojetí př í č innosti př esně (a nově ) vymezuje: nemá na mysli př í č iny ontologické nebo snad poslední (tedy př í č innost ve smyslu filosofické m), ný brž př í č iny fysiká lní: " jako když ř í ká me, ž e jedno fysiká lní faktum je př í č inou jiné ho". Po jistý ch faktech stá le ná sledují (a stá le ná sledovat budou) jistá jiná fakta: stá lý př edchů dce nechť se nazý vá př í č ina a stá lý ná sledek ú č inek.
Universalita zá konu př í č innosti podle MlLLA spoč í vá v tom, ž e kaž dý ná sledek spojen s ně který m jednotlivý m př edchů dcem nebo souborem př edchů dců: na universalitě té to pravdy pak spoč í vá mož nost př evé st postup indukce na standardní pravidla - ká nony
Millova kanonická indukce Mill podá vá celkem pě t vypracovaný ch pravidel pravé indukce:
1. metodu shody
2. metodu rozdí lu,
3. spojenou metodu shody a rozdí lu,
4. metodu zbytků a
5. metodu soubě ž ný ch změ n.
|
|
|
