 |
Analýza Millova pojetí
|
|
|
|
Analý za Millova pojetí
Z analý zy ká nonů plyne:
(a)nalé zají se jimi podmí nky vý skytu ně jaké ho jevu (odtud stá le př etrvá vají cí chá pá ní př í č innosti jako podmí ně nosti jevu);
(b)podmí nky jsou buď postač ují cí, tj. ú plné; nebo nutné, tj. nezbytné, č á steč né;
(c)zjiš ť ují prostý fakt podmí ně nosti, nelze jimi rozliš it př í č inu od ú č inku, resp. od spojení skrze jiný fakt př í č innosti.
Souhrnně: zavá dí se zde nové, striktně jš í pojetí př í č innosti jako diachronické korelace mezi jevy; jiná př í č innost nemů ž e bý t vě dou zkoumá na.
Tato př í č innost je zá kladem, na ně mž mož no metodu indukce uplatnit; avš ak: odkud ví me, ž e př í č innost je vskutku př í sně nezruš itelná a koextensivní s celou lidskou zkuš eností? Zjevně jen
(a)ze zobecně ní zkuš enosti (a tedy z indukce => bludný kruh); anebo
(b) odjinud; odkud?
Podle MlLLA z naš eho nepochybné ho př esvě dč ení (" Ihned uvidí me, ž e naš e nepochybné př esvě dč ení, ž e mů ž e bý t nalezen existují cí zá kon, jen kdybychom vě dě li jak, je zdrojem, z ně hož tyto ká nony induktivní logiky odvozují svou platnost. " ), tedy z toho, co Hume nazval zvykem nebo instinktem a č emuž upř el ná rok na nepochybnou platnost.
2. 5. 2 Positivní pojetí vě dy
Humů v PROBLÉ M je stá le nevyř eš en; jeho ř eš ení je odmí tnuto; nepochybnost vě dy zá visí na naš em př esvě dč ení: vě da zde natolik ustupuje z pů vodní ch zá mě rů, ž e je tř eba ji poklá dat za jinou vě du než klasickou moderní; stá vá se moderní v ú zké m slova smyslu: positivní vě dou.
Proč? COMTE: " Ví ce než takové ú vahy není v dosahu naš ich mož ností. A nikdo si nepř eje jí t za ně. " MILL: " O tom na mně nevymá hejte ž á dné mí ně ní. "
Př í loha: John Stuart Mill
|
|
|
O indukci
§1. Pravá indukce, na rozdí l od tě ch mentá lní ch operací, které jsou ně kdy tí mto jmé nem označ ová ny, avš ak nepravě a které jsem se pokusil charakterizovat v př edchozí kapitole, mů ž e bý t souhrnně vymezena jako zobecně ní ze zkuš enosti. Sestá vá z odvození, ž e pokud se pozoruje vý skyt ně jaké ho jevu v ně který ch jednotlivý ch př í padech, nastá vá onen jev ve vš ech př í padech jisté tř í dy; totiž ve vš ech, které se podobají oně m pozorovaný m v tom, co je poklá dá no za lá tkové okolnosti. Nejsme prozatí m schopni zř etelně vyznač it, jaký m způ sobem mají bý t lá tkové okolnosti odliš eny od okolností nelá tkový ch, ani proč ně které z oně ch okolností jsou lá tkové a jiné nikoli. Musí me př edevš í m mí t na zř eteli, ž e v samé m tvrzení, co je indukce, je obsaž en jaký si princip: př edpoklad tý kají cí se bě hu př í rody a ř á du vesmí ru; totiž ž e v př í rodě existují takové vě ci, jako jsou soubě ž né př í pady; ž e co se jednou stá vá, stane se za dostateč né ho stupně podobnosti okolností opě t, a nikoli jen opě t, ný brž kdykoli se vyskytnou tyté ž okolnosti. Ř ekl bych, ž e toto je skrytý př edpoklad kaž dé indukce. A když vezmeme v potaz skuteč ný bě h př í rody, zjistí me, ž e tento př edpoklad je ospravedlně n. Vesmí r, pokud je ná m zná m, je ustaven tak, ž e cokoli je pravdivé v které mkoli jiné m př í padě, je pravdivé ve vš ech př í padech jistý m způ sobem popsatelný ch; jedinou obtí ž í je nalé zt tento popis.
Toto universá lní faktum, které ospravedlň uje veš kerá naš e odvozová ní ze skuteč nosti, bylo popisová no rů zný mi filosofy v rů zný ch tvarech jazyků: ž e bě h př í rody je jednotvá rný: ž e vesmí r je ř í zen vš eobecný mi zá kony: a tak podobně.
(Systé m deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. III. Př eklad KH)
O universá lní př í č innosti
§1. Př í rodní jevy se vyskytují ve dvou odliš ný ch vzá jemný ch vztazí ch: vztahu souč asnosti a vztahu posloupnosti. Kaž dý jev je jednotvá rný m způ sobem vztaž en k ně který m jevů m, které se s ní m spoluvyskytují, a k ně který m, které jej př edchá zely a budou jej ná sledovat.
|
|
|
Z jednotvá rností, vyskytují cí ch se mezi souč asný mi jevy, jsou v kaž dé m ohledu nejdů lež itě jš í zá kony poč tu; a ihned po nich zá kony prostoru, neboli jiný mi slovy zá kony rozsahu a tvaru [... ]
Ze vš ech pravd tý kají cí ch se jevů jsou pro ná s nejcenně jš í ty, které se tý kají poř adí jejich posloupnosti. Na jejich znalosti je založ eno kaž dé rozumné př edví dá ní budoucí ch faktů a jaká koli moc, kterou má me pro jejich ovlivně ní k naš í vý hodě. [... ]
Nuž e, mezi vš emi tě mito jednotvá rnostmi v posloupnosti jevů, které je bě ž né pozorová ní schopno osvě tlit, je velice má lo tě ch, jež si jakkoli, i jen zdá nlivě osobují [takovou] př í snou nezruš itelnost; a z nich pouze jediná byla nalezena schopna ji také zachovat. V ní vš ak nalé zá me zá kon vš eobecný také v jiné m smyslu; je koextensivní s celý m polem posloupný ch jevů, př ič emž veš keré př í pady posloupností jsou její př í klady. Je to zá kon př í č innosti. Pravda, ž e kaž dé faktum, které má poč á tek, má př í č inu, je koextensivní s lidskou zkuš eností.
§2. Poně vadž pojem př í č iny je koř enem celé teorie indukce, je nevyhnutelně tř eba, abychom na samé m poč á tku naš eho zkoumá ní tuto ideu upevnili a urč ili v nejvyš š í m proveditelné m stupni př esnosti [... ]
Př edesí lá m tedy, ž e když v prů bě hu tohoto zkoumá ní hovoř í m o př í č ině které hokoli jevu, nemá m na mysli ž á dnou př í č inu, která by sama nebyla jevem; nevyš etř uji poslední nebo ontologickou př í č inu č ehokoli. Má m-li př ijmout za své rozliš ení zdomá cně lé ve spisech skotský ch metafysiků, zvlá š tě pak Reida, př í č iny, který mi se já sá m zabý vá m, nejsou ú č inné, ný brž fysiká lní. Jsou př í č inami v tomté ž smyslu, jako když ř í ká me, ž e jedno fysiká lní faktum je př í č inou jiné ho. Pokud jde o ú č inné př í č iny jevů nebo zda vů bec jaké koli takové př í č iny existují, o tom na mně nevymá hejte ž á dné mí ně ní [... ]
Mezi jevy existují cí mi v ně jaké m okamž iku a jevy existují cí mi v ná sledují cí m okamž iku je tedy stá lý poř ad posloupnosti; a jak jsme ř ekli př i hovoru o vš eobecné jednotvá rnosti bě hu př í rody, toto tkanivo je slož eno z oddě lený ch vlá ken; tento hromadný poř ad je tvoř en č á steč ný mi posloupnostmi, zí skaný mi stá le mezi oddě lený mi č á stmi. Po jistý ch faktech vž dycky ná sledují jistá fakta a, jak jsme př esvě dč eni, také ná sledovat budou. Stá lý př edchů dce je vymezen jako př í č ina; stá lý ná sledek jako ú č inek. Universalita zá konu př í č innosti spoč í vá v tom, ž e kaž dý ná sledek je tí mto způ sobem spojen s ně který m jednotlivý m př edchů dcem nebo souborem př edchů dců [... ] Na universalitě té to pravdy je zá vislá mož nost př evé st postup indukce na pravidla.
|
|
|
Ihned uvidí me, ž e naš e nepochybné př esvě dč ení, ž e mů ž e bý t nalezen existují cí zá kon, jen kdybychom vě dě li jak, je zdrojem, z ně hož tyto [ná sledují cí ] ká nony induktivní logiky odvozují svou platnost.
(Systé m deduktivní a induktivní logiky, kniha III, kap. V. Př eklad KH)
|
|
|
