l Věda a její postavení v rámci ostatních poznávacích činností

l Vě da a její postavení v rá mci ostatní ch pozná vací ch č inností

(Karel Hauzer)

Osudem mnoha termí nů je, ž e jejich vý znam v prů bě hu vě ků dozná vá znač ný ch změ n: posunů, rozš í ř ení č i zú ž ení; leckdy je dokonce nový vý znam opakem pů vodní ho. Ně které vý znamy vymizely, jiné jsou pozapomenuty; vě tš ina vš ak př etrvá vá jako dosud už í vané varianty. Je pak nezbytné objasnit, v jaké m vý znamu v dané m diskursu autor jisté ho termí nu použ í vá. To nebý vá zač asté prá vě snadné: vý znam je totiž vž dy relativizová n kontextem - tedy v odborné m textu diskursem (oborem ú vahy) a sá m tento kontext podlé há změ ná m podobný m. Nezbý vá tedy než spolu s vý znamy termí nů objasnit i jejich kontext pokud a jak to doká ž eme. Prá vě znalost relativizace termí nů vzhledem ke kontextu je zá kladní m rysem vzdě lá ní: odliš uje č lově ka vzdě lané ho od ne- a polovzdě lané ho.

Termí n vě da, vě decký, vě dě ní je typický m př edstavitelem podobné ho volné ho sdruž ení vý znamů, stejně jako např. pravda, pravdivost, dokonce i logika a ně které dalš í, s nimiž se ješ tě setká me. Naivní použ í vá ní termí nů vě da " vě da nezvratně doká zala to a to", " ta a ta disciplí na (genetika, kybernetika, astrologie, ... ) je nevě decká (pavě da, pově ra, ... )" nebo pravda - " kaž dý má svou pravdu" spolehlivě vyvolá vá u odborní ků fyziologické reakce (od smí chu po nauseu: to podle naturelu), pro odbornou diskusi se vš ak nehodí.

Př i tomto bá dá ní o kontextu vě dy ocitá me se okamž itě mimo její kontext: dů lež itou souč á stí kontextu vé dy jsou totiž její vyslovené nebo skryté neuvě domě lé nebo uvě domě lé, leč zamlč ené ) př edpoklady, tacit assumptions. Bude tedy naš í m př ední m ú kolem tyto př edpoklady nalé zt a vyslovit, což ná m př iná š í nemalé potí ž e: nemů ž eme totiž z nich vychá zet, ani využ í vat vý sledků vě decký ch bá dá ní na tě chto př edpokladech založ ený ch. Na př í klad: př i bá dá ní o mož né m vý voji vě decké ho myš lení ná m nepomů ž e, co se domní vá vě dě t historická vě da o okolnostech vzniku, vý voje,... vě dy, neboť jde ná m mj. té ž o př edpoklady historické vě dy samé; př i analý ze vě decké ho myš lení ná m nepomohou vý sledky psychologické vě dy, neboť sama psychologická vě da vzniká až jako dů sledek vě decké ho myš lení, atpod.

Podí vejme se tedy po motivech vě dy a pů vodní ch oč eká vá ní ch s vě dou spojený ch, pozorujme ú spě chy a neú spě chy v jejich splň ová ní, a př edevš í m: posuď me pak kriticky, jak tato oč eká vá ní splň uje (č i nesplň uje) soudobá vě decká metodologie - nemá me-li př ed sebou v její dneš ní tvá ř i ony nedostupné hrozny ze zná mé bajky neboli z nouze ctnost.

1. 1 Mý tus, filosofie, ví ra

Na poč á tku kaž dé ho bá dá ní o vě dě - o její ch motivech, prostř edcí ch, metodá ch, př edpokladech, spolehlivosti, apod., je tř eba uč init krok, který není ani samozř ejmý ani snadný: totiž zač í t myslet o myš lení. Bez tohoto reflexivní ho kroku má me sice zkuš enost, ale nedoká ž eme nic ř í ci o její spolehlivosti. Ať již se vznik filosofie vysvě tluje jakkoli - z ú ž asu nebo divení; z otř esu, vzniklé ho zpochybně ní m doposud samozř ejmý ch jistot; nebo z jiný ch existenciá lní ch emocí - toto jediné ji odliš uje od ostatní ch disciplí n, leckdy ř eš í cí ch tyté ž nebo podobné problé my: ná bož enství, umě ní, apod.

Historické okolnosti vzniku tohoto typu myš lení pro ná s nejsou dů lež ité: kaž dý vě dec, kaž dý filosof musí si tento vyná lez uč init vž dy znovu sá m a stá le ješ tě je mnoho tě ch - snad vě tš ina? - kteř í se k ně mu nikdy neodhodlají. Proto je tř eba brá t opatrně tvrzení typu " vš ichni jsme již ně kdy filosofovali'': jako např. matematika nezač í ná poč í tá ní m, ný brž teprve př emý š lení m o poč í tá ní, tak filosofie (a potaž mo vě da) poč í ná teprve myš lení m o myš lení. Zda se tak poprvé stalo u Ř eků tehdy a tehdy, anebo jindy a jinde, a zda lze č i nelze tu č i onu domně nku o vzniku filosofie dolož it z textů nebo jiný ch fakticit, je pro ná š vý klad vedlejš í.

Podle dnes nejbě ž ně jš í ho vý kladu (viz např. [3]) - didakticky elegantní ho, to př ipusť me - filosofické myš lení vzniklo a rozvinulo se jako kritika myš lení př edchá zejí cí ho, tzv. mý tické ho. Mý tus v odborné diskusi nedá vno ztratil pejorativní př í dech, které ho nabyl v novově ku a jejž stá le ješ tě nese v bě ž né m ú zu (mý tus - lež, v lepš í m př í padě nedolož ená poví dač ka): rozumí me jí m zá kladní (primitivní ve smyslu prvotní ) existenciá lní postoj, na ně mž teprve mohou vznikat a vů č i ně mu se vymezovat postoje ostatní. Prvotnost tohoto postoje vš ak neznamená ně jakou samozř ejmou snadnost - naopak, mý tus př estavuje relativně obtí ž ný vý kon. Pro mý tické myš lení je charakteristické, ž e je myš lení m obrazný m, konkré tní m, ale zá roveň symbolický m: slova, postavy, př í bě hy v ně m nevystupují samy za sebe, ale hrají roli poukazů, roli zá stupný ch př edstav, jimiž se temnoty propasti prvotní ho chaosu strukturují do kosmu, uspoř á dané ho vesmí ru. Mé diem mý tické ho myš lení je narace, vyprá vě ní, jí mž se symbolisované skuteč nosti kolektivně sdí lejí: " pravdivost" mý tu nespoč í vá v jeho odů vodně ní nebo podpoř e jemu vně jš í mi fakty; mý tus je pravdivý v té mí ř e. v jaké se mu dař í rezonovat se společ ný mi, kolektivní mi archetypy (sdí lený mi pravzory). Odtud také plyne jeho dalš í zvlá š tní rys: vyprá vě ní je umí stě no do blí ž e nespecifikované " minulosti", z č ehož plynou mnohá nedorozumě ní (typu: " vě da doká zala, ž e mý tický zakladatel mě sta XY (krá lovství, praotec, prapř edek, ... ) ve skuteč nosti neexistoval (nebo existoval)", apod. ). " Minulost" mý tu nemá nic společ né ho s př edstavou lineá rní ho č asu, skuteč nosti symbolizované mý tem lež í mimo tento lineá rní č as, v " praminulosti", ve " vě č nosti". Pokus vnoř it mý tus do uplý vají cí ho č asu pak vede k př edstavě č asu cyklické ho, " vě č né ho ná vratu té hož ", " nic nové ho pod sluncem" nebo k př edstavě " ztracené ho rá je", " zlaté ho vě ku lidstva". Př imě ř eně jš í snad je chá pá ní mý tické ho " č asu" nikoli v termí nech minulost - souč asnost - budoucnost, ný brž dokonavost - nedokonavost (s č í mž koresponduje mj. i př edpoklá daná gramatická struktura " praindoevropš tiny" ): rá j " nebyl kdysi", ný brž př edstavuje prvotní dokonalost, ztrá cenou kdykoli a ký mkoli a obnovovanou rituá ly, jimiž se mý tické myš lení obrací k mý tické mu in illo tempore, do " oné doby ".

Alternativou myš lení mý tické ho je postoj ví ry, jak jej má me dolož en poprvé u prorocké ho myš lení staré ho Izraele. Prostř ednictví m té hož mé dia - narace - se ví ra vztahuje nikoli ke skuteč nosti dokonané (" staré " ), ný brž podstatně nedokonané, " nové " (" nová země a nová nebesa", " co lidské oko nevidě lo a ucho neslyš elo" ). Vě ci př í š tí (eschata), př í chod (adventus) se pak z pohledu lineá rní ho č asu stá vají umí stě ny do blí ž e neurč ené budoucnosti (" jen Otec ví, kdy tyto vě ci nastanou" ) - avš ak analogicky k mý tické praminulosti, budoucnost ví ry je budoucností " pravou": nelze ji anticipovat, př edví dat, ani v ná znaku vyvodit z minulé zkuš enosti.

O tom, do jaké mí ry jsou oba př edchozí postoje ž ivé dodnes - redukované do č asové osy dokonce i v myš lení souč asné vě dy - není snad tř eba diskutovat.

O filosofické m myš lení je mož no mluvit teprve tehdy, když myš lení samo se stane př edmě tem myš lení: " moudrý se liš í od č lově ka zkuš ené ho tí m, ž e zná dů vody své ho vě dě ní " (ARISTOTELES). Filosof explicitně realizuje " vě doucí nevě dě ní " - není ani tí m, kdo neví, ž e neví, ani si nemyslí, ž e by vš echno vě dě l: je " milovní k moudrosti", neboli chce zná t dů vody a meze své ho vě dě ní. Pro tuto filosofickou reflexi je mé dium mý tu a ví ry - narace - nepouž itelné, proto její ú spě ch je spojen s vyná lezem a rozpracová ní m pojmové ho myš lení.

Na rozdí l od symbolické ho vyprá vě ní mý tu se krité riem pravdivosti stá vá rozumná ř eč - logos - ř eč mají cí smysl, neboli ř eč, vystihují cí uspoř á dá ní č á sti v celku. Tento nový pož adavek s sebou nese nový problé m, jenž se stal pro filosofické - a tedy i vě decké - myš lení rozhodují cí m: snahu po postiž ení celku, jež v koneč né m dů sledku vede k nezbytnosti porozumě t Celku pů vodní mu, jenž není již č á stí ž á dné ho dalš í ho nadcelku. Vě dě t, ž e neví m v sobě zahrnuje vě dě t, ž e bych mě l a mohl vě dě t, ž e č á sti jsou uspoř á dá ny v celku, ale není zř ejmé jak. Tuš ení uspoř á dá ní znamená, ž e ve vě doucí m nevě dě ní je celek jaksi dá n př edem, ač koli není dosud vysloven; vyslovení celku (v rá mci pož adavku rozumné, " smysluplné " ř eč i) pak znamená zař azení celku v rá mci celku: paradoxní, marná snaha po vyslovení nevyslovitelné ho.