1.2 Věda jako vědění

Problé m Celku, jednou vysloven, ná s už trá pit nepř estane: na jeho ř eš ení zá lež í doslova vš echno - ú loha a meze vě dy (a filosofie), smysl č i absurdita lidské ho ú dě lu, pochopení toho, co č lově k je a co mů ž e nebo nemů ž e bý t -; jakmile jsme př ijali, ž e ná s uspokojí pouze " rozumná ř eč ", nemů ž eme poklá dat ž á dnou otá zku za rozumně zodpově zenou, pokud se odpově ď vý slovně nevztá hne k Celku vš eho.

Z tohoto zorné ho ú hlu se rá zem stá vá pochopitelnou až obsesivní snaha první ch filosofů po nalezení arché - prapoč á tku neboli poč á tku vš eho poč í ná ní. Narace se dě je mezi dvě ma termí ny (pů vodně: mezní k, ká men rozhranič ují cí pozemky), neboli konci: poč á tkem a koncem (č ili: koncem od ně hož a koncem k ně muž ). Narace mý tická klade dů raz na poč á tek (mnoho mý tický ch vyprá vě ní zač í ná formulí: Na poč á tku... ), narace ví ry na konec (eschata = vě ci poslední ); prvokř esť anská synté za pak podivuhodně spojila obojí: Kristus je " alfa i omega, první i poslední, ten, jenž př iš el a jenž př ijí ti má ". Prapoč á tek ř ecký ch filosofů vyjadř uje podobnou zkuš enost pojmově: také pojem je vymezen termí ny, konci (= finis, viz: definice), nikoli vš ak jako vyprá vě ní, ale jako č á st v Celku. Celek jako celek vš ech č á stí už nemů ž e bý t č á stí ž á dné ho dalš í ho celku (je " absolutní " ), je tedy a-limitní (limes - mez, hranice), neohranič ený, bezmezný, in-finitní (finis - konec), nekonč í cí, bezkoneč ný.

Podá ní, tradice nebo zjevení, jež zaruč ují spolehlivost mý tu č i ví ry, nemohou zajistit spolehlivost pojmové ho pozná ní. Ale, jak se brzy ukazuje, nemů ž e ji zaruč it ani svě dectví smyslové zkuš enosti. Nejpozdě ji od Parmenida se tedy ostř e odliš uje č lově k zkuš ený - odborní k, expert, jehož mí ně ní je spolehlivě jš í než mí ně ní laiků, avš ak mů ž e se také mý lit - od vě dce, č lově ka vě doucí ho tak, ž e se nemů ž e mý lit. Mí ně ní tedy mů ž e bý t sprá vné nebo nesprá vné, zatí mco vě dě t znamená pozná vat tak, ž e vě c nemů ž e bý t jinak. Poznat vě c tak, ž e nemů ž e bý t jinak ovš em znamená poznat její mí sto v rá mci Celku, její logos, pojeni, vymezení, smysl - a to smyslová zkuš enost nedoká ž e: nelze totiž zachytit Celek pomocí smyslů, jež poskytují pozná ní zá sadně a jen partikulá rní.

Ona pozná vací schopnost, jež je př imě ř ená pozná ní Celku, a poté pozná ní uspoř á dá ní č á stí v celku, se skrý vá pod označ ení m rozum. Vě dců v rozum - má -li dospě t k vě dě ní - musí uč init dvojí: porozumě t Celku, nazř í t, postř ehnout Celek, a poté v rá mci Celku nají t mí sto (uspoř á dá ní ) vě cí jakož to jeho č á stí. První ú kon nazý vá se theoria: rozumové zř ení, rozumový postř eh celku jsoucna (= vš eho, co jest); druhý je rozumový diskursus: vymezení pojmů a nalezení jejich vzá jemný ch vztahů; až do novově ké ho znovuzalož ení vě d se vě decká metodologie orientovala na nalezení a rozpracová ní tě chto dvou ú konů.

Teprve nyní lze srozumitelně vysvě tlit, co mí ní me pravdou, pravdivostí vě decké ho pozná ní. Marně dnes teorií pravdy mnoho; vš echny vš ak zá visejí na schopnosti poznat vě c, jak je, totiž odhalit vě c a její mí sto v rozumové m postř ehu bytí jsoucna. Kdyby vě ci byly př edem, jaksi př irozeně, odhalené naš emu pozná ní, nebylo by tř eba ani filosofie ani vě dy; prá vě prvotní poznatek, ž e vě ci se skrý vají, jsou zahalené, zatemně né naš emu rozumě ní, vyvolá vá snahu nalé zt způ soby, metody, postupy, jak je odhalit, objasnit, zjistit, jak jsou o sobě; tedy snahu vyř eš it problé m vě decké metody.

Je tedy prvotní m cí lem vě dy porozumě t ř á du vě cí v Celku; meze vě dy jsou zá roveň mezemi rozumu. Teprve druhotně je př edmě tem vě dy také vě decké koná ní - praxis, avš ak rovně ž rozumné jedná ní má svů j logos, také ono je " pravdivé " pouze ve vztahu k Celku. Vztah jedná ní k Celku je tradič ní definicí etiky jako praktické filosofie; z č ehož plyne, ž e ž á dné jedná ní vě dce není " hodnotově neutrá lní ". Prvotní, zá kladní, primitivní, neodvozená hodnota kaž dé vě ci (i kdyby nemě la už ž á dnou jinou) spoč í vá v její m prosté m bytí, v její m zač leně ní do Celku jako jeho č á st. Ne nadarmo je tedy za prototyp vě dce poklá dá n mudrc, č lově k jenž vš echny své aktivity explicitně zamě ř uje k Celku. Vě dcem není č lově k, sledují cí své (nebo skupinové ) partikulá rní zá jmy.