Protiklad mezi přirozeným a smluveným

Protiklad mezi př irozený m a smluvený m

" Neboť nař í zení zá konů jsou umě lá, nař í zení př í rody vš ak nutná a nař í zení zá konů jsou smluvená, ne př irozená, nař í zení př í rody vš ak př irozená, ne smluvená. Př estupuje-li tedy ně kdo zá kony a unikne-li pozornosti tě ch, kdo je smluvili, je zbaven hanby i trestu; neunikne-li, není zbaven. Poruš uje-li vš ak proti mož nosti ně co z toho, co je vrozeno od př í rody, není to zlo o nic menš í, unikne-li pozornosti vš ech lidí, a není o nic vě tš í, uvidí -li to vš ichni, neboť netrpí š kodu z mí ně ní, ný brž z pravdy.

Zkoumá ní o tě ch vě cech se pak podniká rozhodně proto, ž e vě tš ina z toho, co je spravedlivé podle zá kona, je nepř á telská př í rodě. "

Ř ecký sofista Antifó n (5. stol př. Kr. ).

Nad pů vodem lidské společ nosti se od pol. 5. stol. př. Kr. zamý š leli ř eč tí sofisté neboli profesioná lní uč itelé filosofie, ř eč nictví a dalš í ch vě d, jejichž znalost byla nezbytná pro ú spě š né pů sobení ve veř ejné m ž ivotě. Sofisté př itom odliš ovali dvě protikladné oblasti, fysis (př irozenost) a nomos (zá kon, zvyk, př ejatá tradice, společ enská konvence). Fysis př edstavuje to, co je dá no př irozený m ř á dem př í rody a nomos to, co není samo od sebe, co souvisí s lidský m ž ivotem a jehož rá z mů ž e č lově k utvá ř et a mě nit. Sofisté si uvě domili, ž e v tom, co se odehrá vá v lidské společ nosti, se neuplatň ují nemě nné a př irozené př í rodní zá kony, ale př echodná umě lá ustanovení, mravní normy, sjednané dohody, př ejaté tradice č i zvyklosti apod. Oblast nomos není dá na jako př í rodní skuteč nost a nelze ji z ní odvodit. Mů ž eme ji proto mě nit, např. na zá kladě kritiky.

V oblasti fysis je podle sofisty GORGII slabš í ovlá dá n a ř í zen silně jš í m. Proti tomu se mezi sofisty objevily ná zory o tom, ž e zá kon, který vlá dne lidem, si vynucuje mnohé proti př í rodě. Ve společ nosti prá vo př ijaté na zá kladě dohody totiž vyluč uje př irozené prá vo silně jš í ho a naopak chrá ní slabš í ho. Oblast lidské společ nosti je v tě chto ú vahá ch chá pá na jako odklon od př irozené ho ř á du. Na problé m se ně kteř í sofisté, podle nichž umě lé zá kony společ nosti stojí proti zá konů m př í rody, dí vali i z jiné ho hlediska a uvaž ovali o tom, ž e od př í rody jsou si vš ichni lidé rovni: barbař i. Ř ekové i otroci. Tyto ná zory dá le domyš lené mohou vé st i k zá vě ru, ž e není tř eba ž á dný ch společ enský ch norem, ný brž stač í jen ž í t podle př í rody č i vytvoř it takový společ enský ř á d, který odpoví dá př irozené mu založ ení lidí.

Pozná ní protikladu mezi oblastí fysis a nomos odhalilo lidem mož nost utvá ř et rů zný m způ sobem druhou z nich a libovolně ji mě nit. Ř ecký filosof Sokrates (469-399 př. kr. ) si uvě domil, ž e ž ivotní orientaci v té to oblasti neurč uje vně jš í autorita č i tradice, ale jen pozná ní dobra. Vnitř ní pozná ní toho, co je v lidské m ž ivotě dobré, které není zá lež itostí jen nestá lé ho mí ně ní, ale pravdivé ho racioná lní ho vě dě ní smě ř ují cí ho k jasné mu pojmové mu vymezení a obecný m definicí m, má pevně vé st naš e jedná ní v oblasti nomos.

Spravedlnost znamená konat to, co komu ná lež í

" Stanovili jsme ovš em a ví cekrá te ř í kali, ž e by se mě l kaž dý jedinec starat jen o jednu vě c z tě ch, které se tý kají obce, a to o tu, pro ní ž je jeho př irozená podstata nejpř í hodně ji utvoř ena.

Ovš em, to jsme ř í kali.

A ž e spravedlnost znamená vykoná vat to, co komu ná lež í, a ne dě lat mnoho vě cí najednou, to jsme slyš eli od jiný ch, i sami jsme to ví cekrá t prohlá sili.

Ano prohlá sili.

Uskuteč ň uje-li se, př í teli, tohle urč itý m způ sobem, pak se to zdá bý t spravedlností - totiž č init to, co komu ná lež í. "

" Spravedlnost by tedy opravdu byla, zdá se, ně č í m takový m; netý kala by se vš ak vně jš í ho projevu č lově ka, ale vnitř ní ho, jemu bytostně vlastní ho dě ní a vš eho, co se k ně mu vztahuje: zde č lově k nesmí př ipustit, aby ně jaká jeho č á st vykoná vala jí cizí ú kony a aby ty tř i druhy, které jsou v jeho duš i, konaly navzá jem mnohé č innosti jedna mí sto druhé, ný brž musí dbá t, aby si opravdu dobř e zař í dil vě ci vlastní jeho osobě, aby ovlá dl sebe sama, aby se uvedl v ř á d, aby se stal př í telem sobě samé mu a aby tyto tř i své č á sti dokonale sladil jako tř i hlavní tó ny stupnice, totiž tó n nejvyš š í, nejhlubš í a stř ední - a kdyby ná hodou existovaly i ně jaké dalš í uprostř ed, aby je vš echny pospojoval, a tak aby vznikl z mnohý ch č á stí jeden jediný celek, rozumný a sladě ný. A pak už je jen zapotř ebí, usiluje-li č lově k o ně co př i vý dě leč né č innosti nebo př i pé č i o tě lo nebo př i ně č em z obecní ch zá lež itostí č i vě cí soukromý ch, aby postupoval takto a aby ve vš ech tě chto př í padech posuzoval a nazý val spravedlivý m a krá sný m to jedná ní, které udrž ovalo a spoluvytvá ř elo tento trvalý stav duš e: za moudrost by mě l vě dě ní, které takové mu jedná ní napomá há, kdež to za nespravedlivé zase takové jedná ní, které tento stav ustavič ně naruš uje, a za nevě domost zdá ní, které napomá há nespravedlivé mu jedná ní. "

Ř ecký filosof Plató n (427-347 př. Kr. )

Př i hledá ní odpově di na otá zku, co je spravedlnost, která v ú vahá ch o společ nosti hraje vž dy vý znamnou roli, rozví jí Plató n myš lenku, ž e v zá jmu ú č inné ho fungová ní společ nosti je tř eba, aby v ní byla prá ce prová dě na co nejlé pe na zá kladě toho, ž e kaž dý vykoná vá jen jednu vě c odpoví dají cí jeho př irozené schopnosti. Tento pohled na společ nost se zaklá dá na obecně zná mé nesobě stač nosti jednotlivce a odliš nosti lidský ch bytostí, které se vzá jemně doplň ují.

Dalš í rů st bohatství společ nosti, který př esahuje nezbytnou mí ru, jako dů sledek toho, ž e lidé chtě jí ž í t v nadbytku, vede k potř ebě strá ž ců chrá ní cí ch společ nost př ed vně jš í m i vnitř ní m nepř í telem. Vhodný mi strá ž ci jsou ti, kteř í k tomu mají dispozice po strá nce tě lesné a u nichž př evlá dá vyš š í vzně tlivá slož ka duš e. Ta v nich vyvolá vá touhu po ví tě zství, cti a slá vě. Od ostatní ch, kteř í podle své př irozené schopnosti dě lají jednu vě c a nedovedou se pozvednout nad své osobní zá jmy urč ované niž š í slož kou duš e ž á dostivé hmotný ch statků, se liš í tí m, ž e jsou pro svoji č innost vychová vá ni. U strá ž ců není mož né, aby se starali o ně co jiné ho, co by je od jejich poslá ní odvá dě lo. Neznají proto soukromý majetek, ani rodinný ž ivot, které vedou k upř ednostň ová ní individuá lní ch zá jmů př ed zá jmy celku. Z tě ch strá ž ců, u nichž př evlá dá vyš š í rozumová slož ka duš e touž í cí po vě dě ní a pozná ní spravedlnosti, jsou vybí rá ni vlá dci. Společ nost se tak č lení nejen na zá kladě dě lby prá ce, ale i dě lby politické na vlá dnoucí a ovlá dané.

Rozdě lení společ nosti na jednotlivé tř í dy tj. vý robce, strá ž ce a vlá dce musí odpoví dat tomu, která slož ka, ať již jde o ž á dostivou, vzně tlivou č i rozumnou, př irozeně př evlá dá v jednotlivé lidské duš i. Jinak ř eč eno, mí sto kaž dé ho jedince v nemě nné m ř á du obce je dá no tí m, k č emu je urč en př irozenou povahou své duš e. Spravedlnost je podle Plató na dovrš ena uspoř á dá ní m jednotlivý ch č á stí tvoř í cí ch společ enský celek do souladu a harmonie.

Moc vlá dců je ospravedlně na pozná ní m spravedlnosti, k ně mu vš ak mohou dospě t podle Plató na pouze filosofové. Ti se vě nují pozná ní a v duchu poznané spravedlnosti jednají s ohledem na společ enský celek. Vlá dci - filosofové se tak nestarají o to, co je už iteč né pro ně samotné č i ně kterou skupinu obč anů, ani o pouhé stupň ová ní moci, ale o to, co je prospě š né pro ovlá dané ho z hlediska celku tí m, ž e zajiš ť ují soulad v č innosti jednotlivý ch č á stí společ nosti. Spravedlivá obec proto nemů ž e existovat, aniž by se filosofové nestali vlá dci nebo vlá dci nevě novali filosofii.

Kaž dá změ na v PLATÓ NOVĚ dokonalé ideá lní společ nosti, v ní ž se prosadila takto chá paná spravedlnost, př edstavuje zhorš ení a ú padek, proto je tř eba ji odvrá tit. Č lově k moderní doby, který se stá le obrací se svý mi nadě jemi do budoucnosti, mů ž e tento zá vě r stě ž í př ijmout. Naví c má mnoho š patný ch zkuš eností s tí m, ž e si ně kdo vytvoř il př edstavu o ideá lní společ nosti a zač al ji prosazovat. Proto má zcela oprá vně né dů vody skepticky posuzovat PLATÓ NOVU č i jinou př edstavu ideá lní společ nosti, která mů ž e bý t prosazová na ná silný mi prostř edky. Naví c se mů ž e ptá t, zdali ti, kdo mají na zá kladě své př irozenosti urč eno definitivní postavení ve společ nosti, se svý m postavení m souhlasí č i nesouhlasí? Umož ň ují ná m vš ak tyto ú vahy plně pochopit vlastní vý znam Plató novy vize spravedlivé společ nosti?