Účelem státu je ctnostný život občanů

" Koneč ně dovrš ená a dokonalá společ nost, utvoř ená z ví ce dě din, jest obec, společ enství, které takř ka dosá hlo cí le veš keré sobě stač nosti a které sice vzniklo pro zachová ní ž ivota, ale trvá za ú č elem ž ivota dobré ho. Proto kaž dá obec zrovna jako pů vodní společ nosti jest ú tvar př irozený. Obec totiž jest jejich koneč ný m stavem a př irozenost jest koneč ný stav; neboť jaká jest kaž dá jednotlivá vě c po ukonč ení své ho vý voje, tomu ř í ká me př irozenost kaž dé jednotlivé vě ci, jako např í klad č lově ka, koně nebo domu. Mimoto ú č el a koneč ný stav č i cí l jest ně co nejlepš í ho; a sobě stač nost jest i cí l i nejvyš š í dobro. "

" Z toho je tedy zř ejmo, ž e obec jest ú tvar př irozený a ž e č lově k jest bytost př irozeně urč ená pro ž ivot v obci,... "

"... kaž dé společ enství jest sestaveno za ú č elem ně jaké ho dobra - neboť vš ichni lidé vš echno konají proto, co se jim zdá dobrem... "

" Z toho také vysví tá, ž e obec, která se tak opravdu nazý vá a nikoli jen pro jmé no, má mí ti pé č i o ctnost. Neboť jinak se z toho společ enství stá vá spojenectví, jež se od ostatní ch vzdá lený ch spojenců liš í jen mí stem. Zá kon se pak stá vá pouhou ú mluvou a jak pravil sofista Lykofron, jenom rukojmí m vzá jemný ch prá v, není vš ak s to, aby obč any uč inil dobrý mi a spravedlivý mi. "

Ř ecký filosofAristoteles (384-322 př. Kr. )

Nejvyš š í m cí lem č lově ka je podle Aristotela teoretický ž ivot, který mu př iná š í blaž enost. Pozná vá ní s ní m spojené př edstavuje č innost, která není vykoná vá na kvů li ně č emu jiné mu, než kvů li sobě samé a pro ni samu je milová na. Č lově k se vš ak té to č innosti nemů ž e vě novat trvale, ž ije také s ostatní mi a je nucen jednat, aby dosá hl ně jaké ho cí le. Ta č á st filosofie, která se zabý vá lidský m společ enský m jedná ní m, nemá podle Aristotela př iná š et jen teoretické pozná ní o povaze naš eho jedná ní, neboť v té to oblasti pozná vá me nejen proto, abychom vě dě li, ale abychom poznali cí l, k ně muž smě ř uje naš eho jedná ní, tj. dobro. Politická vě da má proto vé st k pozná ní toho, jaká má bý t společ nost a její uspoř á dá ní, aby ž ivot vš ech obč anů v ní byl dobrý. Tato vě da př itom navazuje na vš echny ostatní praktické vě dy o lidské m jedná ní a obsahuje v sobě jejich koneč ný a nejvyš š í cí l. Teoretické pozná ní není její m nejvyš š í m cí lem, tí m je jedná ní smě ř ují cí k sprá vné mu cí li. Na individuá lní ú rovni ná s vede k pozná ní sprá vný ch cí lů spojený ch s dosaž ení m celkově dobré ho ž ivota a sprá vný ch prostř edků vedoucí ch k jejich dosaž ení se zř etelem k stá le nový m a mě ní cí m se situací m praktická moudrost froné sis (viz Filosofie II).

Č lově k je v Aristotelově pojetí bytost svou př irozeností urč ená k tomu, aby ž ila s ostatní mi ve společ nosti, jen v ní se mů ž e rozví jet. Proto se nesobě stač ní jedinci potř ebují cí pomoc druhý ch sdruž ují v rodiná ch zajiš ť ují cí ch zá kladní potř eby a rodiny v samostatně jš í ch obcí ch, které tvoř í stá t. V jeho rá mci lidské společ enství dosahuje té mě ř ú plné sobě stač nosti. I když stá t vzniká pozdě ji než rodina a obec, je jako celek př edně jš í než jeho nesamostatné č á sti, neboť ty trvají jen pokud trvá celek.

Podle Aristotela, který neoddě litelně spojuje politiku a etiku, nejde jen o to ž í t ve stá tě, který lidé potř ebují, aby dosá hli svý ch př irozený ch cí lů, jde o to ž í t v ně m dobř e. Stá t je proto chá pá n jako př irozeně vzniklé společ enství, jehož ú č elem je ctnostný (Na zá kladě své př irozenosti má č lově k mož nost praktický m jedná ní m nabý vat ctností, které př edstavují trvalý stav č lově ka, jimž se on sá m stejně jako jeho jedná ní stá vají dobrý mi. Jedná se o schopnost mravně jednat, na rozdí l od SOKRATA není pro ctnost rozhodují cí jen vě dě ní vztahují cí se k dobru, ale ná vyk zí skaný dlouhodobý m cvikem. Své pravé podoby nabý vá ctnost, když př ispí vá k dobru celé společ nosti. Porovnej toto pojetí mravní ctnosti s Machiavelliho pojetí m a se vztahem svobody a ctnosti v liberá lní m myš lení. ) ž ivot obč anů, který je př edpokladem k dosaž ení obecné ho dobra a s ní m spojené blaž enosti. Cí l stá tu, obecné dobro, je př itom shodný s cí lem jednotlivé ho ž ivota obč ana, s individuá lní m dobrem. Pro dosaž ení tohoto nejvyš š í ho cí le č lově ka je tř eba, aby stá t vedl své obč any k ctnostné mu jedná ní prostř ednictví m své ho politické ho zř í zení, institucí, zá konů a mravní ch zvyklostí. Jen v takové m stá tě se mů ž e uplatnit ctnost dobré ho obč ana.

Ve stá tě č lově k dovrš uje svou vlastní př irozenost ve smyslu obecně jš í ARISTOTELOVY myš lenky, podle ní ž vš e v př í rodě smě ř uje k ně jaké mu cí li. Aby naplnilo své bytí, usiluje v mezí ch daný ch př irozeností samo od sebe o dosaž ení dobra, tj. dokonalosti jako vlastní ho ú č elu své ho ž ivota, který je urč ová n a naplň ová n rozví jení m vlastní př irozenosti.

Jednotlivá ú stavní zř í zení posuzuje Aristoteles z hlediska toho, jak př ispí vají k obecné mu dobru. Stá t mů ž e bý t ř í zen jední m, ně kolika nebo mnoha, a to v zá jmu obecné ho dobra, č i ve prospě ch tě ch, kteř í vlá dnou. Podle poč tu vlá dců dě lí dobrá ú stavní zř í zení na krá lovství, aristokracii a politei, v nichž je vlá da v rukou jednoho, ně kolika nebo mnoha, kteř í jsou z mravní ho hlediska nejlepš í. Jejich pochybený mi a nesprá vný mi protě jš ky, v nichž se nedbá vlastní ho ú č elu stá tu, jsou tyranie, oligarchie a demokracie. V tyranidě se uplatň uje zá jem vlá dce, v oligarchii zá jem bohatý ch, v demokracii vlá dne vě tš ina v zá jmu chudý ch a nikoli v zá jmu obecné ho dobra.