Nejen rovnost podle počtu, ale i podle hodnoty

Nejen rovnost podle poč tu, ale i podle hodnoty

" Př edpokladem demokratické ho zř í zení je svoboda - to se totiž obyč ejně ř í ká, jakoby jen v té to ú stavě obč ané byli ú č astni svobody; neboť k ní prý kaž dá demokracie smě ř uje jako k cí li. Jeden prvek svobody jest v tom, ž e se stř í davě poslouchá a vlá dne. Vž dyť demokratické prá vo zá lež í v tom, ž e jest tu rovnost podle poč tu a nikoli podle hodnoty, a když je tu toto prá vo, pak nutně rozhoduje o vš em obecné množ ství, a to na č em se usnese vě tš ina, platí a jest prá vem. Kaž dý obč an prý totiž má mí ti rovné; proto v demokracií ch mají nemajetní př evahu nad zá mož ný mi; neboť jest jich vě tš ina a vě tš ina rozhoduje. To jest tedy znak svobody, který vš ichni demokraté poklá dají za hlavní znak pojmu ú stavy. Druhý m pak jest mož nost, ž e kaž dý ž ije jak chce. To prý patř í k vlastnostem svobody, když naopak otroku ná lež í ž í ti ne tak, jak chce. To jest tedy druhé vymezení demokracie. Odtud vzeš el pož adavek, nebý ti poddá n nejradě ji nikomu, není -li to vš ak mož no, tedy jen stř í davě. A tí m se toto vymezení svobody shoduje s vymezení m svobody jako rovnosti. "

Aristoteles

Plató n a zejmé na Aristoteles se zamý š leli nad demokratický m uspoř á dá ní m společ nosti, které spoč í vá na principech rovnosti a svobody. Podle Plató na demokracie poskytuje rovnost rovný m i nerovný m, a tí m poruš uje př irozený ř á d. Jako kritik tehdejš í demokracie hovoř í o tom, ž e svoboda dá vá mož nost jedinců m sledovat vlastní blaž enost. V té to svobodě jsou si lidé rovni, kaž dý způ sob ž ivota má tudí ž stejnou vá hu. Č lově k ž ijí cí v demokracii bez pevný ch norem a hodnot je naví c veden mnoha zá jmy a č innostmi, v jeho ž ivotě proto schá zí pevný ř á d. V takové to společ nosti se proto nemů ž e stá t ctnostný m, pokud jí m není na zá kladě své př irozenosti. Ná zory tohoto myslitele na demokracii byly ovlivně ny př esvě dč ení m, ž e cí lem lidské ho ž ivota je ctnost a ne svoboda. Ale demokracie není uspoř á dá ní m společ nosti, které př ispí vá k rozví jení ctností.

Aristoteles se vyjadř uje podobně, když ř í ká, ž e demokracie umož ň uje kaž dé mu dě lat si co chce. Na tom vš ak nelze vybudovat ž á dné společ enské uspoř á dá ní, neboť obč ané ž ijí cí v tomto duchu nebudou chtí t př ijmout vlá du ně koho jiné ho. Proto je tř eba, má -li mí t v demokracii kaž dý prá vo vlá dnout, aby se stejně tak doká zal podř í dit i vlá dě druhý ch.

Demokracie je také uplatně ní m principu matematické rovnosti, neboť v ní vlá dne rovnost podle poč tu a nikoli vš ak podle hodnoty. Prá vem se proto stá vá to, na č em se usnese vě tš ina. Ti, kteř í dosá hli př i hledá ní sprá vné ho politické ho uspoř á dá ní, ř eš ení společ enský ch problé mů hlubš í ho pozná ní apod., mají v demokracii stejná prá va jako ostatní, kteř í toto pozná ní nemají. Proto je nezbytné popř í t rovnost, na její mž zá kladě má vš echno pozná ní stejnou hodnotu. Zodpově dný obč an se proto musí nauč it naslouchat ná roku, který vů č i ně mu vzná š í hlubš í a dokonalejš í pozná ní. Podobně také ten, kdo je ctnostný, by nemě l bý t ovlá dá n, spí š e naopak, zdá se bý t př irozeně jš í, ž e bude ostatní vé st, neboť je tř eba brá t v ú vahu nejen rovnost podle poč tu, ale i podle hodnoty. Proto se ARISTOTELOVI jako vhodně jš í jeví stá t, jemuž vlá dnou ti nejlepš í, tj. aristokracie a ne demokracie. Posuď te sami zda kritický postoj obou myslitelů k demokracii je oprá vně ný a jaké problé my jsou s ní m spojeny?

Jaké jsou cí le pozemské a bož í obce?

" Dvojí lá ska utvoř ila dvojí obec: pozemskou obec sobecká lá ska až k pohrdá ní Bohem, bož í obec lá ska k Bohu až k pohrdá ní sebou. Pozemská hledá slá vu v sobě, nebeská zase v Pá nu. První hledá slá vu u lidí, nejvyš š í slá vou druhé je Bů h, svě dek svě domí. První ve své slá vě zvedá svoji hlavu, druhá ř í ká své mu Bohu: , Ze vš ech stran jsi mi vš ak, Hospodine, š tí tem, tys má slá va, ty mi zvedá š hlavu. ' (Ž alm 3, 4). První vlá dne v její ch panovní cí ch a ná rodech, které ujař muje, ž á dostivost po vlá dě. V druhé si slouž í ve vzá jemné lá sce př edstavení starostlivostí a poddaní posluš ností. První miluje ve svý ch mocná ř í ch svou sí lu, zatí mco druhá ř í ká své mu Bohu: Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sí lo. ' (Ž alm 18, 1)"

" Č í m jiný m jsou země bez spravedlnosti, když ne velkou loupež í? Což nejsou loupež ivé bandy malý m krá lovství m? Také loupež ivá banda se ř í dí rozkazem své ho vů dce a podle schvá lené domluvy se dě lí o koř ist. Když se toto zlo př idá ní m zavrhnutý ch lidí rozroste natolik, ž e obsadí urč ité mí sto, zř í dí si sí dla, obsadí mě sta, podrobí si ná rody, bez vá há ní př ijí má i jmé no ř í š e, které jí př ed svě tem dá vá ne uspokojená ž á dostivost, ale př idaná beztrestnost. "

" Rozum totiž, i když je poddá n Bohu, př ece v tomto smrtelné m stavu a v poruš itelné m tě le, zatě ž ují cí m duš i, nevlá dne nad vá š ně mi dokonale... nevlá dne se jim nikterak bez pů tky..., ty, které se bouř í, zdolá vá nebezpeč ný m bojem, a ty, které jsou př emož eny, nad tě mi ješ tě v mí ru a bezpeč í netriumfuje, ný brž tiskne je pod jho, pln ú zkosti. "

Biskup z Hippo v severní Africe a teolog svatý Augustin (354-430)

Odmí tnutí posluš nosti Bohu ze strany biblické ho Adama vedlo podle Augustina k rozdě lení lidstva na dvě společ nosti. Na jedné straně vznikla společ nost hř í chu a lidské ho sobectví založ ená Adamový m synem a bratrovrahem Kainem a na druhé straně společ nost lá sky založ ená jeho bratrem Á belem. Pozemská obec civitas terrena je sdruž ení m lidí, kteř í ž ijí lá skou k sobě a touž í po pomí jivý ch pozemský ch statcí ch. V té to souvislosti Augustin ř í ká, ž e pozemské statky jsou omezené, není jich dostatek pro vš echny a je tudí ž tř eba se jich zmocnit lstivě a ná silí m na ú kor ostatní ch. Č lenové té to obce jsou k sobě vá zá ni jen vně jš kově, vzá jemně vš ak mezi sebou soupeř í a usilují o ovlá dnutí druhý ch. Pozemská obec odká zaná na krá tkodobé a pomí jivé cí le vš ak uzná vá nutnost pozemské ho stá tu, který je nezbytný, pokud lidé vedení svou hř í š ností jednají nespravedlivě. Zajiš tě ní mí ru a spravedlnosti př edstavují cí hlavní ú kol stá tu, který by bez nich byl jen " velkou nič emností ", musí bý t uskuteč ň ová no sí lou, neboť mu schá zí vnitř ní soudrž nost. Spravedlnost zabezpeč ovaná stá tem je vš ak nedokonalá, neboť ji vykoná vají hř í š ní lidé.

K obci bož í civitas dei ná lež í ti, kteř í jsou ví rou a lá skou spojeni s Bohem a než ijí jen sebelá skou. Př echod od obce pozemské k obci bož í není mož né uskuteč nit jen prostř ednictví m ctnostné ho jedná ní, nezbytná je i milost Bož í. Jen dí ky ní mohou lidé zatí ž ení dě dič ný m hř í chem konat dobro. Obec bož í není jen viditelná cí rkev, je to neviditelné společ enství vš ech, kteř í v duchu ví ry a lá sky ve spojení s milostí Bož í smě ř ují za hranice toho, co je vymezeno doč asný mi zá jmy pozemské obce. Moc v té to obci neslouž í k ovlá dá ní druhý ch, ale k ovlá dnutí vá š ní, které lidi rozdě lují a odvá dě jí od Boha. Na rozdí l od pozemské obce zamě ř ené na pozemské dobro je ve své č istě duchovní orientaci obec bož í zamě ř ena na koneč nou spá su.

Na př í kladu Augustinova myš lení vidí me, ž e Aristotelem vyjá dř ená dů vě ra ve schopnost č lově ka jednat na zá kladě své př irozenosti rozumně a ctnostně a tak dosá hnout své ho plné ho uskuteč ně ní ve stá tě, který usiloval o mravní zdokonalení svý ch obč anů, byla podle kř esť anské ho pojetí naivní. Kvů li své hř í š nosti je č lově k totiž navž dy obě tí své sebelá sky, má sklon ke zlu a dobro mů ž e konat jen dí ky milosti Bož í. Skuteč ný cí l č lově ka, na rozdí l od ARISTOTELOVA ná zoru, proto lež í mimo hranice lidské společ nosti.