Nikdo si nemůže osvojovat právo rozhodovat za druhého bez jeho souhlasu

Nikdo si nemů ž e osvojovat prá vo rozhodovat za druhé ho bez jeho souhlasu

" Protož e cí lem ž ivota, který m v př í tomnosti ž ijeme, je nebeská blaž enost, ná lež í z tohoto dů vodu k povinnostem krá le, aby zajistil dobrý ž ivot pospolitosti v souladu s tí m, co prospí vá dosaž ení nebeské blaž enosti; aby totiž nař izoval to, co k ní vede, a pokud mož no zamezoval tomu, co by bylo s jeho nař í zení m v rozporu... Jaká je vš ak cesta k pravé blaž enosti a jaké jsou její př eká ž ky, lze poznat z Bož í ho zá kona... Krá l vyuč ený v Bož í m zá koně tedy bude bedlivě hledě t, jak by pospolitost jemu poddaná mohla dobř e ž í t. Zde je mož no rozliš it tř i kroky: 1. aby v poddané společ nosti nastolil dobrý ž ivot; 2. aby jej uchoval; 3. aby jej dá le zlepš oval. "

Italský dominiká nský teolog a filosof sv. Tomá š Akvinský (1225-1274) ve spise O krá lovství ke krá li kyperské mu.

" Bohu slouž it je kralovat. "

Ř í mský cí sař a č eský krá lKarel IV. (1316-1378) ve vlastní m ž ivotopise Vita Caroli, kapitola XII.

"... aby jeden kaž dý mohl Pá nu Bohu svobodně a pokojně slouž iti podle toho, co by kdo za dobré podle zá kona Bož í ho a nauč ení poznal. "

Moravš tí stavové v ž á dosti ř í msko - ně mecké mu cí sař i a č eské mu krá li Ferdinandovi L

Stř edově ký kř esť anský panovní k mě l vý konem své vlá dy slouž it př i naplň ová ní ná bož enské ho cí le lidské ho ž ivota a v souladu s ní m vlá dnout v zá jmu obecné ho dobra. Poddaní mu byli povinni posluš ností, pokud jednal ve shodě s tí mto cí lem a zá jmem. Co vš ak v př í padě, když panovní k vlá dnoucí z milosti Bož í nejedná v duchu služ ebné ho poslá ní své moci, která slouž í cí lů m lež í cí m mimo ni samu? Vzpoura proti nehodné mu vladař i je problematická, např. podle Tomá š e AKVINSKÉ HO mů ž e vé st k anarchii, která př inese ješ tě vě tš í zlo. Tyran proto mů ž e bý t sesazen pouze rozhodnutí m jiný ch drž itelů veř ejné autority.

V době ná bož enské reformace v 16. století se objevují ú vahy o tom, ž e když panovní k př ikazuje to, co je v rozporu s bož í m zá konem, platí pro kaž dé ho poddané ho jednoznač ně vyš š í autorita bož í ho zá kona. Lid je bož í m lidem a je zavá zá n vů č i bož í mu zá konu, podle které ho je tř eba posuzovat to, co se odehrá vá ve společ nosti.

Tyto ú vahy jsou v období reformace vý razem rodí cí ho se vnitř ní ho ná roku na individuá lní svobodu, která je naplň ová na osobní m zá vazkem č lově ka vů č i bož í mu zá konu nadř azené mu kaž dé cí rkevní č i svě tské autoritě. Př í mý osobní zá vazek vů č i Bohu otevř el prostor pro niternou oblast lidské ho svě domí, která nesmí bý t dotč ena zá sahy vně jš í moci. Společ ně s rodí cí m se vnitř ní m ná rokem na individuá lní svobodu vzniká př edstava autonomní ho jedince, která se ve svě tské podobě stane pro novově k velmi vý znamnou, neboť se s ní spojuje př esvě dč ení, ž e si nikdo nemů ž e osvojovat prá vo rozhodovat za druhé ho bez jeho souhlasu.

Pro dobu ná bož enské reformace se stá vá aktuá lní také myš lenka tolerance, neboť bylo nutné vyř eš it otá zku souž ití lidí rů zné ví ry. Jelikož nebylo mož né vrá tit se k jedné ví ř e, bylo tř eba nají t obecně př ijatelné a spravedlivé principy vzá jemné ho souž ití, které jsou nezá vislé na individuá lní m pojetí ví ry. Ř eš ení se vš ak zač alo rý sovat v oblasti č istě rozumové argumentace a ne ná bož enské ho myš lení a tý kalo se nejen souž ití lidí odliš né ví ry, ale i souž ití lidí mají cí ch odliš né př edstavy o tom, co je dobro v lidské m ž ivotě. (Dá le viz vý klad o společ enské smlouvě. )

Ú spě ch vladař ova jedná ní, které zajiš ť uje jeho moc, ospravedlň uje použ ití jaký chkoli prostř edků

" Př i posuzová ní lidské č innosti, zejmé na skutků vladař ový ch, proti nimž není odvolá ní, se hledí na vý sledek. Panovní k se musí starat, aby zví tě zil a podrž el si moc; prostř edky, jimiž to doká zal, shledají lidé vž dy č estný mi a kaž dý je bude chvá lit. "

" Vladař tedy nemusí nezbytně mí t vš echny shora uvedené vlastnosti, ale musí umě t vzbudit zdá ní, ž e je má. Troufá m si dokonce tvrdit, ž e mí t je a vž dycky se jimi ř í dit př iná š í š kodu, kdež to př edstí rat je př iná š í už itek. Panovní k má budit zdá ní, ž e je vlí dný, vě rný, lidský, upř í mný a zbož ný, a má takový bý t. Ale pro př í pad, kdy je nutno takový m nebý t, má mí t povahu dost pruž nou, aby se mohl a dovedl změ nit v pravý opak. Nutno chá pat, ž e vladař, a zejmé na vladař nový, nemů ž e vynikat vš emi vlastnostmi, pro které jsou lidé považ ová ni za dobré, protož e je č asto nucen k udrž ení vlá dy jednat proti vě rnosti, proti milosrdenství, proti lidskosti, proti ná bož enství. Musí se př izpů sobovat rozmarů m Š tě stě ny a promě nlivosti udá lostí. Jak jsem již ř ekl, nemá pokud mož no opouš tě t cestu dobra, ale př ikazuje-li to nezbytnost, má té ž umě t nastoupit cestu zla. "

Italský politik a spisovatel Niccolo Machiavelli (1469-1527)

Zakladatel novově ké politické filosofie NlCCOLO MACHIAVELLI byl ve Florencii v době republiky vysoký m vlá dní m ú ř ední kem a diplomatem. Ve své m dí le Vladař vychá zel z vlastní bohaté politické zkuš enosti a zamě ř il se na stanovení pravidel ú spě š né ho jedná ní, která mohou bý t pro vladař e už iteč ná. Ať již vladař už í vá jaký chkoli prostř edků a ř í dí se jaký mikoli pravidly, jedině v ú spě š nosti jeho jedná ní, které vede k zajiš tě ní č i rozš í ř ení moci, nachá zí jejich ospravedlně ní. Tam, kde neexistuje vyš š í mravní soud nad lidský m jedná ní m, který MACHIAVELLI nebere v ú vahu, je tř eba soudit jen podle jeho praktický ch vý sledků. Jak je zř ejmé, vý kon vlá dy popisuje Machiavelli způ sobem typický m pro novově k -jako pouhou techniku uplatň ová ní mocenský ch prostř edků stá tu. Technika vlá dnutí vyž aduje č asto v zá jmu stá tu poruš ovat morá lní zá sady. Proto je tř eba, vyž aduje-li to nutnost, aby se vladař s ohledem na ú spě ch politické ho jedná ní zř ekl své soukromé morá lky. MACHIAVELLI vš ak nikdy netvrdí, ž e jen nemorá lní č lově k se mů ž e stá t politikem. Pokud vš ak chce zů stat vě ren své osobní morá lce, nemů ž e se stá t dobrý m vladař em.

Vladař se nemá podle MACHIAVELLI na rozdí l od stř edově ký ch monarchů spolé hat na to, ž e př í tomné udá losti ř í dí bož í prozř etelnost. Musí umě t č elit ná strahá m a př eká ž ká m nevyzpytatelné ho a promě nlivé ho osudu a př izpů sobit se nutnosti, aby ve vhodný okamž ik jednal za př ispě ní š tě stí a udrž el si tak svoji vlá du. Proto skuteč ná politická ctnost, virtus, nemá nic společ né ho s morá lní ctností, v její mž duchu č lově k sá m sebe formoval, ný brž je založ ena na schopnosti př izpů sobit se stá le se mě ní cí m okolnostem a odvaze jednat, když je to nezbytné z hlediska zá jmů vlá dy.

Když vladař musí svý m jedná ní m poruš ovat mravnost, nemá vypadat jako nič ema. Musí se vyznat v př etvá ř ce a př imě t ostatní, aby mu dů vě ř ovali. Lidé př itom hodnotí jeho jedná ní pouze podle povrchní ch mě ř í tek, proto je lze snadno oklamat, Machiavelli si uvě domoval, ž e pro vladař e je dů lež ité, aby peč oval o svů j vně jš í obraz, který si o ně m společ nost vytvá ř í a který nemusí mí t nic společ né ho s tí m, jaký sá m je a jak jedná. Dů lež ité vš ak je, aby si zí skal př í znivé hodnocení od ostatní ch.

Ve svý ch ú vahá ch o vý konu vlá dní moci MACHIAVELLI zcela opustil velmi dů lež itý vý chozí princip dosavadní ho politické ho myš lení, podle ně hož má moc stá tu, která není ú č elem jen sama pro sebe, př ispí vat k dosaž ení vyš š í ch ná bož enský ch č i mravní ch cí lů, jež lež í mimo ni. Proto moc vladař e, která nemá ž á dné vyš š í poslá ní, neslouž í Bohu, ný brž jen zá jmů m stá tu. Jediný m ospravedlně ní m moci vladař e je jeho skuteč ná moc vhodně využ í vají cí nahodile dané př í znivé historické okolnosti. Na rozdí l od Aristotela není podle Machiavelliho č lově k veden k mravní ctnosti na zá kladě své př irozenosti, kterou rozví jí a dovrš uje dobrý m ž ivotem ve stá tě. Mravní ctnosti jsou formová ny vý hradně jen vně jš í mi vlivy, tí m, ž e se podř izujeme kolektivní m ustanovení m v podobě zá konů, zvyklostí apod., které jsou spojeny s konkré tní mi politický mi cí li. Neutvá ř ejí je proto pozná ní dobra, ale zá jem stá tu, jemuž ve skuteč nosti slouž í.