Sociální nauka katolické církve

" Zdrojem, nositelem a cí lem vš ech společ enský ch institucí je a musí bý t lidská osobnost, která ze samé své podstaty potř ebuje společ enský ž ivot. "

Pastorá lní konstituce o cí rkvi v dneš ní m svě tě Gaudium et spes, 1965.

" Dů stojnost lidské osobnosti vyž aduje, aby jí bylo umož ně no jednat svobodně na zá kladě vlastní ho rozhodnutí. Ve vzá jemné m spoluž ití má proto dů vod peč ovat o prá va druhé ho, plnit povinnosti a z vlastní ho popudu a rozhodnutí se angaž ovat v mnoha dí lech, která je tř eba v tomto společ enství uskuteč ň ovat pro druhé, a to tak, ž e kaž dý jedná podle své ho př esvě dč ení, ú sudku a vě domí povinnosti, a nikoli na zá kladě vně jš í ho donucová ní a tlaku. Jestliž e je ně jaké společ enství lidí vybudová no jen na ná silí, pak to není lidské společ enství, jednotlivci již nemají ž á dnou svobodu, př itom je vš ak tř eba naopak je povzbuzovat k tomu, aby svů j ž ivot sami rozví jeli a aby pracovali na své m zdokonalení. "

Mí rová encyklika Jana XXIII. , 1963.

" Politické společ enství existuje kvů li obecné mu dobru, v ně m má své nejvyš š í ospravedlně ní a smysl, z ně ho odvozuje své pů vodní a vlastní prá vo. Obecné dobro v sobě totiž zahrnuje souhrn vš ech podmí nek sociá lní ho ž ivota, jejichž prostř ednictví m jednotlivci, rodiny a společ enské skupiny mohou plně ji a lé pe dosá hnout své ho vlastní ho zdokonalení. "

Pastorá lní konstituce o cí rkvi v dneš ní m svě tě Gaudium et spes, 1965.

" Politika, která je zamě ř ena na č lově ka a společ nost, nachá zí... svou trvalou orientaci v obhajobě a podpoř e spravedlnosti, kterou chá pe jako, ctnost', k ní ž musí bý t vš ichni vychová vá ni a jako, morá lní sí lu', která usiluje o uzná ní prá v a povinností vš ech i kaž dé ho jednotlivce na zá kladě dů stojnosti lidské osobnosti. "

Christifideles Laici. Apoš tolský dopis Jana Pavla II., 1988.

" Poslední m a zá kladní m cí lem takové ho vý voje není jen pouhé hromadě ní vý robků, ani pouhé vyhledá vá ní zisku nebo ekonomické nadvlá dy, ný brž služ bou č lově ku celé mu, tj. se zř etelem na jeho hmotné potř eby a na pož adavky jeho intelektuá lní ho, mravní ho, duchovní ho a ná bož enské ho ž ivota, a to služ ba kaž dé mu č lově ku i kaž dé lidské skupině jaké koli rasy a v které koli č á sti svě ta. Proto se má hospodá ř ské podniká ní provozovat podle svý ch vlastní ch zá konů a metod, př itom vš ak v mezí ch mravní ho ř á du, aby se tak mohl naplnit Bož í zá mě r s č lově kem. "

Pastorá lní konstituce o cí rkvi v dneš ní m svě te Gaudium et spes, 1965.

Katolická cí rkev vyslovují cí se k zá važ ný m společ enský m problé mů m souč asné ho svě ta vychá zí z oceně ní vý znamu jak sociá lní strá nky lidské ho ž ivota, tak i aktivní ho ú silí o dobro na tomto svě tě v souvislosti s biblický m př í kazem lá sky k bliž ní mu. Sociá lní strá nka není totiž lidské osobnosti vně jš í, ný brž patř í k její m zá kladní m rysů m. Společ nost je prostorem pro společ né uskuteč ň ová ní hodnot, a tí m i zá kladem umož ň ují cí m rozvoj lidské osobnosti.

Sociá lní nauka katolické cí rkve vychá zí z pojetí č lově ka jako obrazu Bož í ho, který ž ije trancendentní dimenzí své ho ž ivota. Bů h č lově ka stvoř il a uzpů sobil tak, aby si mohl urč it sá m cí l ž ivota ve shodě s cí lem, který mě l Bů h na mysli př i stvoř ení svě ta. Proto nelze lidskou bytost zredukovat na pouhou souč á st př í rody č i společ nosti, neboť je zamě ř ena k cí li, který je př esahuje. V tomto smyslu cí rkev zdů razň uje dů stojnost lidské osobnosti, která je chá pá na jako tvů rce, nositel a cí l společ enské ho ž ivota. Proto se vyslovuje kriticky k nespravedlivý m společ enský m pomě rů m a snaž í se př ispě t k dosaž ení pozitivní ch zrně n ve společ nosti v duchu lá sky a spravedlnosti.

Nejvyš š í mravní zá sadou př i organizaci společ nosti i pro svobodnou aktivitu její ch č lenů je princip obecné ho dobra, bonum commune, které mu odpoví dá společ enské uspoř á dá ní umož ň ují cí seberealizaci svý ch č lenů. Dobro jednotlivé lidské osobnosti a obecné dobro se př itom navzá jem podmiň ují. Stejně tak jako je jedinec podí lejí cí se na ž ivotě společ enství spoluodpově dný za obecné dobro, tak je společ enství spoluodpově dné za dobro svý ch jednotlivý ch č lenů.

Tomu odpoví dá pož adavek na utvá ř ení sociá lní ch vztahů podle principu solidarity, který zdů razň uje spoluprá ci s ostatní mi př i sledová ní společ ný ch hodnot umož ň ují cí ch rozvoj lidské osobnosti. Pro spravedlivou společ nost platí také princip subsidiarity, podle ně hož mají lidé č i menš í společ enství vykoná vat sami vlastní mi silami to, co mohou, př ič emž tuto č innost si nesmí př ivlastň ovat š irš í č i nadř azené společ enství, jinak hrozí nebezpeč í ztrá ty jejich samostatnosti. Š irš í a nadř azené společ enství vš ak má bý t v př í padě potř eby ná pomocné.

V hospodá ř ské m ž ivotě má př ednost svobodná iniciativa jedinců, proto se katolická sociá lní nauka vyslovuje ve prospě ch trž ní ho hospodá ř ství. Soukromé vlastnictví př edstavuje zá vazek efektivně hospodař it a vý sledek použ í vat k prospě chu celé společ nosti. Podobně i hospodá ř ská č innost nemů ž e bý t ponechá na sama sobě a musí bý t podř í zena obecné mu dobru. Stá t se má starat o její efektivní rozvoj a podle principu solidarity má zajistit dostateč ný podí l na její ch vý sledcí ch i tě m, kteř í se na tě chto vý sledcí ch nemohou podí let.